Podzimní prázdno

28. října 2017 v 23:56 | Tez
Podzimní prázdniny začaly rozpačitě. Ve čtvrtek jsem se vzbudila ve čtyři ráno, ne úplně chtěně. Samozřejmě, moje tělo mělo možnost usnout a spát třeba do oběda, a tak toho, samozřejmě, nevyužilo. Pár hodin jsem ještě polehávala a snažila se usnout, ale marně. Chvíli jsem koukala na ranní pohádky, které nestály za nic, a v devět se šla vysprchovat. Během sprchování se jsem náš sprchový kout shledala špinavým, a tak jsem ho umyla, stejně jako umyvadla a vanu. Pak jsem vyleštila zrcadla, vyluxovala, utřela prach a poklidila. A protože nikdo nebyl doma, měla jsem v plánu strávit odpoledne a noc u nás se svým ne-tak-úplně-milencem. Dokonce jsem vařila (jako správná žena), pila víno a kouřila (jako správná zkažená dospívající) a dělala bubliny z bublifuku (jako správné dítě). Všechno to bylo skvělý, skoro dokonalý. Večer jsem měla pocit, že jsem první volný den využila na sto procent a věřte, takové pocity moc často nemívám.

V pátek už to pak po odchodu mého ne-tak-úplně-milence šlo z kopce. Skoro celý den jsem prospala, anebo nebyla schopná cokoliv dělat, protože se mi chtělo spát. 'Nevadí, mám ještě dva dny,´ byla myšlenka, kterou jsem samu sebe chlácholila, než jsem v jedenáct s hlavou plnou výčitek usnula.

Sobota, zatím největší zlo těhle prázdnin. Od rána jsem neudělala absolutně nic užitečného. Brodila jsem se ve své neschopnosti a lenosti, dokud jsem nezačala hledat reportáže ze svých tanečních, potom se pomalu nepřesunula na fotky z nich a neskončila pod peřinou v záchvatu pláče, znechucená sama sebou. Zase brečím kvůli tomu, jak vypadám, nebo spíš kvůli tomu, jak samu sebe vnímám. Jasně, přejde to, jenže stejně jako to přejde, tak to i znovu přijde, protože tohle je asi jeden z těch kolotočů, ze kterých neumím vyskočit.

Měla jsem se učit, chtěla jsem se učit, ale ležela jsem v posteli a čas běžel jako splašený a jediné, co jsem zvládla, bylo vyndat si biologická skripta ze skříně. Pak jsem brečela a propadala panice. Ne kvůli těm skriptům, i když by se to možná vysvětlovalo snadněji než to, proč brečím nad fotkami z tanečních. Nezáleží na nich. Nezáleží na tom, co vidíme, ale sakra, záleží na tom, jak sami sebe vnímáme a jak máme sami sebe rádi. A já se nemám ráda. Taková ta ošklivá, zakomplexovaná, skoro osmnáctiletá holka, které byste tiply nanejvýš čtrnáct let, a jíž sebevědomí se pohybuje někde okolo bodu mrazu, to jsem prosím pěkně já. A už jsem z toho všeho a vlastně jednoho velkého nic unavená. Dopiju zbytek vína, půjdu spát a budu doufat, že se zítra budu cítit líp.

(Můžete mě sledovat na instagramu, nebo tumblr, protože jsem tak rozhodně aktivnější než na blogu.)
 

Promrhaný potenciál

11. září 2017 v 9:05 | Tez
...včerejšího večera. Hlava mi pracovala na 110%, ale tělo už to nezvládalo. V deset jsem zničená padla do postele a málem brečela nad tím, že mé nohy nejsou schopné zvednout se pro tablet a prsty nedokážkou sepsat moje myšlenky. A tak jsem jen ležela a přemítala o své neschopnosti.

Škola mi začíná až v deset, a tak jsem se samozřejmě probudila v půl šesté a už neusnula. Klasika. Chtěla a měla bych něco dělat se svým věčným prokrastinováním. Bojím se, že jinak nezvládnu gympl a už vůbec ne vysokou školu. Zvedá se mi žaludek. Ze mě. Nic neumím, nic nedělám, ale zároveň nejsem schopná se změnit. Občas mám pak chuť umřít, takovou opravdovou, víte? Z toho, když si představím svou budoucnost a neschopnost. Buď neudělám školu, anebo ji udělám, celý život tak jako tak zasvětím vydělávání peněz. Kde najdu štěstí? Nelíbí se mi to. A k tomu všemu by po mně svět ještě chtěl, abych zvládla porodit a vychovat dvě tři děti. Všichni hledáme smysl života, ale skončíme zamotaní v každodenním stereotypu, závislí na výplatách, nevyspalí z nekonečného měnění plen a uspávání. Tyhle představy mě děsí, chci se takovému bytí vyhnout. Nemít děti ale znamená stát se osamělou babičkou. Smutné vyhlídky.

Sama tak trochu plýtvám svým potenciálem. Na sketchbooku už se tvoří další vrtsva prachu, všechny knížky několik měsíců nehnutě stojí na poličkách, kytara potichu vzlyká v rohu pokoje a deník, ten další měsíc zeje prázdnotou svých stránek. Všechno, co mám ráda, jen odkládám na jindy. Zítra, pozítří, za týden... Ubíhá den za dnem a já nedělám nic. Dusím talent, nevynakládám snahu. Odháním od sebe lidi, které jsem si tak dlouho přála mít nablízku. Žiju v bublině, se kterou lítám vysoko po nebi, ale na Zemi? Tam jsem jen ležící nic, malé neštěstí topící se ve svých tragédiích, vězeň prokrastinace a vlastní neschopnosti.

Slyšíte to? To nám životy utíkají okolo hlavy. Když sedíme a koukáme na videa, na televizi, když tupě zíráme do stropu, když pětkrát do hodiny kontrolujeme instagram, twitter, facebook, když plkáme o ničem s lidmi, kteří nám nemají co nabídnout. Takovým okamžikům se asi nedá vyhnout, ale když tvoří většinu našeho života? Mrháme časem.

Jak jsem si nechala ostříhat vlasy, a tak se naučila pískat

4. září 2017 v 22:01 | Tez
Prohlížela jsem si staré fotky, na kterých jsem zvěčněná s dlouhými vlasy. No jo, změna je život. Teď po zemi na Zemi chodím s mikádem na hlavě a jsem spokojená. Z neznámého důvodu mě zkrácení vlasů naučilo pískat. Možná spolu ale tyto dvě skutečnosti nesouvisí a z jedné neplyne druhá. Kdo ví? Já ne. Já totiž nevím nic. Beztak, čím víc víte, tím míň víte. Tak to říkal můj milenec. On toho napovídá. Třeba to, že by chtěl být kočka a náhradní maminka pro pandy. No, každý máme sny. Já bych chtěla být spokojená sama se sebou a někdo jiný zase virtuální realita. Trochu smutním, když mi dojde, že stát se virtuální realitou je ve srovnání s mým snem celkem hračka.

Píšu hlouposti, protože se na to cítím. Jsem taky taková hloupost, změť protikladů, směšných myšlenek, možná trochu přihlouplá. Neumím se ani bavit s lidmi. Když mě milenec bral na chatu mezi lidi, které jsem vůbec neznala, těsně před odjezdem jsem měla chuť jen si lehnout na zem a brečet. Cítila jsem neskutečnou úzkost. Nakonec jsem to ale přežila. Kromě ujištění se, že s lidmi, které neznám, se vážně bavit nedokážu, jsem taky ještě zjistila, že nevím nic od dění ve světě, o politice a podobných tématech a že mi to moc nevadí. Žiju si trochu mimo realitu, ve své hlavě, bez lidí. Divnoholka. Jo, to jsem já - divnoholka. Tenhle svět využívám jen pro své biologické potřeby, zatímco moje myšlenky žijou úplně někde jinde a má podstata s nimi.

Jsem prý jedna velká roztomilost. Roztomile se cítím při každé puse na rozloučenou, kterou mi dá na čelo. A taky když neustále povídám něco bez hlubšího smyslu a necítím se kvůli tomu provinile. No jo, když v sedmnácti letech vypadám asi tak na čtrnáct, není se čemu divit. Je to tak trochu i cena útěchy. Lidé vám nechtějí říct, že nejste hezcí, a tak abyste se necítili špatně, zmíní aspoň vaši roztomilost.

Cítím se teď trochu zmatená. Je první den školy, přišel mi nový letefon, pokazilo se mi, co jen mohlo a asi jsem až moc extrovertila. Bylo toho na mě dneska moc, nestačila jsem to vstřebat. Úzkost. Připadám si zase jako z jiného světa nebo doby. Neumím se bavit tak, jak to dělají mí vrstevníci a celkově nad počínáním většiny z nich jen kroutím hlavou. Za divnou jsem samozřejmě označovaná já, protože jsem součástí menšiny, nebo aspoň ne členem té nejhlasitější skupiny. Je mi smutno. Moc bych si teď přála, aby byl u mě. Jo, ten milenco-kamarádo-nevímco. Chtěla bych ho obejmout, přitulit se a poděkovat mu za to, že mu tohle a všechny moje menší i větší výpadky nevadí. A pokud vadí, tak je alespoň respektuje a zvládá s nadhledem.

Končím. Všechno oblečení, ze kterého jsem se vysvlékla jako had z kůže, házím v jednom chumlu na židli. Dneska už nic nezvládám. U ucha mi bzučel komár, ale nevidím ho. A taky jsem se rozbrečela.
 


Opice samotářka

25. srpna 2017 v 11:45 | Tez
Asi jsem stavěná jen na to, abych se schovávala v knížkách, kresbách a mezi řádky svých zápisků. Lidi by se na mě měli jenom dívat, dokud nebudu schopná samu sebe zvládnout. Trochu se postrádám, když se rozdávám jiným.

Staré problémy, křivdy, posměšky - táhnu je za sebou jako neviditelnou vlečku. Přes spoustu věcí jsem se pořád nepřenesla, a tak je s sebou všude nosím a tahám a trochu mě to zmáhá. Tílko jako ekvivalent noční můry, na sobě neustále jen trička s dlouhým rukávem a kalhoty až po paty. "Jsi chlupatá jako opice!" "Přežvykuješ jako kráva!" Holku, která mi většinu takových věcí říkala, jsem nedávno potkala v práci. Smála se na mě jako měsíček na hnoji. Třeba je teď jiná. Možná je hodnější. Já ji tak ale vnímat nedokážu. "Vypadáš jako kluk!" "Máš tlustý obočí, fuj!" Včera se mi všechny dávné posměšky znovu zaryly do hlavy. Už si samu sebe nedokážu představit, jak před někým stojím ve spodním prádle. I oblečená se cítím, jako by na mě desítky kritických očí upíraly pohledy a hodnotily každý centimetr mého těla od hlavy až k patě. "Kdes nechala hrudník? Jsi rovnější než žehlicí prkno!" Holka, co mi na chodbách ve škole podrážela nohy, už odmaturovala. Učila ji moje mamka, z matiky jí u maturity dala jedničku a dívka byla spokojená. Ke konci školy jsem s ní prohodila pár slov, zdála se mi milejší. Podrážení nohou zvládám asi líp než tucty nehezkých poznámek o svém vzhledu.

Už bych se přes to měla přenést, nechat to za sebou. Měla bych spíš číst a kreslit, protože to teď vůbec nedělám a ztrácím tím kousky sebe. Jak trávím volný čas? Hlavně spím a když nespím, tak čekám až přijde někdo, s kým strávím dvě tři hodiny, než zase uteče pryč. Neumím mít nikoho správně ráda, protože se až moc upínám. Jsem jako klíště, přisaju se a nepustím. Najít zlatou střední cestu? Pro mě téměř nemožné. Neskutečně ráda bych někoho měla ráda, aby to bylo tak akorát. Třeba se to časem naučím, ale teď chci být sama a najít to, co jsem jako klíště přisáté na člověku poztrácela.

Půjdu se teď vysprchovat a budu předstírat, že když si oholím nohy a vytrhám obočí, lidi nebudou mít důvod se mi smát. Oni si ale vždycky něco najdou, protože se to se mnou asi veze a snižování sebevědomí ostatním je děsná zábava, no ne? Hahaha. A pozor na mě, mám vousy úplně všude, tak si mě nespleťte s nějakým chlupatým živočichem. Třeba s opicí, té jsem prý podobná.

P.S. Už se mi zase zdál sen s medvědem. Pronásledoval mě, ale dokázala jsem ho odehnat pouhým ukazováním rukama. Poslouchal mě a já tyhle sny stále nechápu.

Snovej, problémovej, literární

20. července 2017 v 0:47 | Tez
Odehrávalo se to na naší chalupě. Byla jsem nahá a měla jsem okolo domu běžet závod s Lisou Simpsonovou. Když jsem doběhla na zahradu, viděla jsem dědu a babičku střílet obří kudlanky, co nám seděli na plotu, za který se třpytila hladina rybníku. Problém byl, že za naším plotem je kopec, ale rybníku, matce Přírodě a fyzikálním zákonům to zřejmě nevadilo.

To je sen, který si pamatuju už několik let. Připadal mi tak absurdní, že jsem ho hned po probuzení řekla svému bratrovi, a tak si ho pamatuju dodnes. Momentálně ležím na posteli a mám strach z neznámého. Jsem nervózní. Zítra jdu řešit brigádu - směny, doktora, všechno. Snažím se být samostatná, ale nejradši bych se zabalila do deky a předstírala, že neexistuju. Vidíte, sedmnáct let to žije, ale nepoužitelné to je, až by z toho jeden plakal...

Ocitla jsem se v nějakém obchodu uprostřed nákupního centra. Všude byly sladkosti. Chodila jsem pořád dokola a nemohla si nic vybrat. Všechno mě lákalo, ale já byla bezmocná. Z neznámého důvodu se tam objevila Teri Blitzen, ale to bylo jedno, protože já si, narozdíl od ní, nemohla vybrat žádnou z těch dobrot. Brobudila jsem se a pořád cítila bezmoc. Podobný sen se mi čas od času opakuje, akorát jdu obvykle nakupovat do Tesca a nemůžu si vybrat z nabídky všemožných koblih. Stejná bezmoc, je to zvláštní.

Když jsme odjížděli z chalupy, vzali jsme ještě naši sousedku. V jejich paneláku řeší výtah, nemůžou se dohodnout, jestli ho chtějí, nebo ne. Já zase nemám vytrhaný obočí a z mých vlasů by se dal vyždímat rybník mastnoty. No jo, každý máme problémy... Víte, stejně jako minule, i tentokrát píšu trochu přiopilá. Skoro bych už mohla začít brát LSD a být jako Ginsberg. Ne, jen vtipkuju. Budu spíš jako Bukowski - deprese, žítí v chudobě. Budu dřít jako mezek ve fabrikách a všude se nechám vyhodit. Faktótum. Souložení a chlastání. A všichni budou číst moje autobiografické zpovědi... Ne, to taky nepůjde.

Seděla jsem s babičkou v jejím obýváku spolu s mamkou. Pily jsme čaj. Najednou se v kuchyni objevil medvěd. Na stolečku v obýváku ležel citrón a lžička, které jsem popadla a schovala se s nimi za jedno z křesel. Medvěd vešel do obýváků, nicméně mamka s babičkou byly naprosto klidné, zatímco já se třásla strachy za křeslem. Když byl medvěd dostatečně blízko, vyskočila jsem ze svho úkrytu a vymačkala citrón do lžičky. Samozřejmě, lepší nápad než pokusit se medvěda oslepit šťávou z citronu jsem mít nemohla. Lžičku jsem použila jako katapult. Minula jsem. Potom ten medvěd došel až ke mně a proměnil se v démonní asiatku, která mě chytila za obě ramena a nejspíš se mě chtěla vysát život. V tu chvíli jsem se probudila.

Víte, pokud chcete číst sprosťárny, hoďte Padesát odstínu šedi do koše a radši sáhněte po Bukowském. Asi nikdo mi neuvěří, že jeho knihy nečtu kvůli sexu, který se vnich objevuje neustále. Pořád přemýšlím o Bukowského charakteru. Byl to zvláštní, rozporuplný člověk. Pro takové já mám slabost. Stále si nedokážu vysvětlit ten neskutečný rozdíl mezi jeho prózou a poezií. Jsem prý ale chlípnice, tak mi tyhle plky moc nevěřte.

Byla jsem sama a osamělá, tak mi někdo dohodil bratra Bena Christovaa, který neexistuje. Sešli jsme se u jezera, seznámili se, ale skončilo to jako s mým milencem. Vyčetla jsem mu, že jsou všichni stejní a neustále se přeříkávala a oslovovala ho jménem svého milence. Potom jsem s tátou jela autem někam do neznáma. Řídil a já seděla na zadním sedadle. Dívala jsem se z okna, ale když jsem se pohledem vrátila k sedadlu řidiče, táta byl pryč. Snažila jsem se dosáhnout na volant, dostat se k řízení, jenže mi to nešlo. Jela jsem po dlouhé, rovné silnici, na jejímž konci byl kruhový objezd. Nevěděla jsem, co dělat a až po chvíli mě napadlo zatáhnout ruční brzdu. I tak jsem dál jela, jen trochu pomaleji. Na kruháči jsem zatáčela přenášením vlastní váhy. Málem jsem tam nabourala do dalších dvou aut, ale naštěstí se ten stroj konečně zastavil. Vylezla jsem z něj, stejně jako dva zbylí řidiči. Byli to starší páni. Začali s nějakým kázáním, ale já jim vysvětlila, že mi zmizel táta a musela jsem řídit sama. Rozesmáli se a řekli, že to je v pořádku. Všichni jsme znovu nasedli do svých aut a odjeli. Neměla jsem řidičák. Moje úvaha byla, že vypadám mladší, a tak kdyby mě viděli policajti, řeknou si, že mám řidičák čerstvě a nebudou mě chtít stresovat zastavením. Dojela jsem v pořadku domů. Pak jsem se objevila na nějaké luxusní party. Namísto toho, abych se bavila s lidmi, jsem se tam mazlila s kočkama.

Přestože zakladatelem volného verše je Whitman, pro mě volný verš začal existovat až objevením básní právě od Bukowského. Do té doby jsem dokázala číst jen pravidelné, uhlazené sloky, jamby, trocheje, daktyly. Volný verš jsem nedokázala docenit. Teď už bych ale snad zvládla i toho Hraběte, kterého tak obdivují rozervané duše z Tumblr. Když já mám pořád radši Krchovského a Gellnera s jejich krátkými verši. Omlouvám se, že moje duše není tak akorát rozervaná, aby zapadla do melancholického světa rádoby umělců z Tumblr. A teď se nápadně nenápadně navážím do lidí, které na té stránce sleduju. No, však i já jsem člověk, který si rád rýpne do ostatních.

Byla jsem uvězněná u babičky v bytě. V jednom pokoji mě tam zamknul nějaký psychopat. Naštěstí to byl pokoj s balkonem, přes který jsem vylezla ven. Noc, nikde nikdo. Rozběhla jsem se směrem k budově, kde sídlí policie, protože od babičky je to jen kousek. Doběhla jsem k té budově, vyběhla po schodech a zjistila, že tam probíhá čajový dýchánem. Snažila jsem se křičet a sdělit všem přítomným, co se děje, ale nemohla jsem. Nefungoval mi hlas, byla jsem němá. Dál si nic nepamatuju.

Podobné sny o uvěznění se mi zdají opakovaně. Obvykle ale končí tak, že utíkám před člověkem, který mě vězní, dochazejí mi síly, ohlížím se, on mě dohání a v tu chvíli se probudím. Ráda druhým sděluju, co se mi v noci zdálo. Všechny ty hlouposti si pak do detailů pamatuju. Obdivuju mozek za to, jaké absurdity ve spánku vymýšlí a ráda se opakovaně rozplývám nad faktem, že je to všechno jen odraz našeho podvědomí. A taky mám svým způsobem ráda noční můry.

Čekala jsem na nádraží. Šla jsem do budovy, ale lidé z ní začaly prchat. Někdo mi sdělil, že nádraží vybouchne a měla bych radší utéct. V panice jsem spolu s mnoha dalšími lezla přes koleje, když se za námi vznítilo nádraží. Vylezla jsem na vyvýšené místo. Po chvíli začali lidé vynášet z budovy mrtvoly. Pokládali je vedle mě a já viděla všechna ta seškvařená těla. Nejhorší byl pohled na matky, které v objetí chránily své děti.

Zoufalství

8. července 2017 v 0:52 | Tez
Tak dlouho jsem nic nepsala. A teď jsem zoufalá, připadám si napůl šílená. Zbláznila jsem se. Občas mě to tak popadne. Zmatek. Připadám si jako blázen. A co jiného bych měla udělat, než napsat o tom článek? Pokud ho vydám, vím jistě, že zítra ráno ho budu chtít smazat.

Neumím se z toho vymotat. Točím se na místě. Mám z toho závratě a život mi jen tak utíká před očima. Nesnáším, když přede mnou mluví o jiných holkách, které se mu líbí. Rvala bych si z toho vlasy. Trochu jsem se ovínila a pak si s ním povídala v čajovně. Měla jsem pocit, že mu konečně rozumím. Ale tenhle pocit mám už delší chvíli. Zvenku slyším kvílení pneumatik, někdo moc prudce zabrzdil. Klakson. Kéž bych takhle rychle uměla zastavit ten svůj kolotoč. A bum, tú, jinej svět.

Je mi do pláče, když mi dojde, jak skvělý den se pokazil jen kvůli tomuhle pocitu. Jsem nesamostatná. Co se to se mnou stalo? Potřebuju lidi na to, abych zahnala smutek. Stejně se mě drží jako stín. Nemůžu mu utéct. A pak, když se slunce schová za mraky, jsme jedno. Vpijeme se do sebe a lidí netřeba, jsme samostatní. Jenže s mým stínem se žije nesnadno. Je moc náročný a trošku náladový, neví, co chce. Je mi zkrátka moc podobný a to nedělá dobrotu. A tak hledám lidi, abych mu utekla, jenže lidi, zdá se, utíkají přede mnou. Kde jste, když vás potřebuju? Jistě, jistě, až budete potřebovat vy mě, přiběhnu, protože to jsem celá já - pořád k někomu nebo od někoho utíkám.

A přece mě to děsí. Chvíli jsem si myslela, že je to jen pobláznění, láska na dva týdny. Haha. Čím déle se známe, tím ho mám raději. Pobláznění opadlo. A to mě děsí. Jestli teď celý srdce kopnu jeho směrem, bojím se, že zanedlouho ho nějaká jiná rozsápe. Pocitu vítězství odzvonilo. Nemá žádnou, což je na jednu stranu skvělé, jenže to znamená, že nemá ani mě.

Je to snůška keců, jako vždycky. Chci pryč. Do svý vysněný země, mezi vlky s modrýma světélkujícíma očima a sovy s bílýma jiskřičkama kolem křídel. Do pohádkový džungle, na ta obří skaliska, do údolí kříšťálů, které se lesknou tak, že vypadají jako zrcadla. Vidím se v nich nekonečněkrát, bez výčitek, bez smutku. Oči tady odpouštějí. Vidím duši namísto nevzhledného obličeje, který je na devče až moc ostrý, místo obřích kruhů pod očima, místo nechutně tvarovaného nosu, místo rosolovitých rukou a postavy, která vypadá, že se brzy zhroutí a která neumí ladně zkoordinovat pohyby. Jak mě může obdivovat? Jak se mu tohle může líbit? Jsem nechutná. V reálném světě jsem jen další ošklivý obličej, hříčka přírody, nevydařený pokus. Lže, vymýšlí si. Není to možný jinde než tady. Tady neboli mimo. Tady neboli jinde. Tady se plave s mořskými pannami a dveře vás teleportují tam, kde se chcete nacházet celým svým srdcem. Asi proto pokaždé končím v jeho náruči.

Neříkejte to mamce. Neříkejte jí, že jsem se do něj zbláznila, přeje si mít doma normální dítě.

Potenciální odchody

24. dubna 2017 v 20:02 | Tez
Nejdřív říkal, že bude přes prázdniny pracovat v Anglii. Už z toho mi bylo smutno, ale představu dvou měsíců jsem relativně v klidu ustála. Potom přišel s tím, že v Anglii bude studovat. To mi trochu vyrazilo dech. Jeho kamarád, který ve Velké Británii studuje, přiletěl na pár dní domů, patrně před ním zahraničí vychválil až do nebes a tím mu do hlavy zasadil semínko nápadu. Říkala jsem si, že je to jen další z jeho dočasných fantazií, k jíž realizaci má blízko asi tak jako já k získání titulu mistra světa v hodu oštěpem, jenže on to tentokrát nejspíš myslí vážně. Jeho děvče se mu vysmálo, stejně tak jeho bratr. Rodičům a celkově asi nikomu se jeho nápad ani trochu nelíbí. Snažila jsem se stát někde uprostřed mezi ním a všemi ostatními, nic mu nevymlouvat, ale ani ho nenechat žít v růžových představách o tom, jak snadné všechno bude. Snažila jsem se ho podporovat, vážně ano, nerada totiž druhým šlapu po jejich snech, ale tentokrát něčí sen nepříjemně zasáhl mé ubohé city. A tak se mozek rozhodl zachovat sobecky. Nechci, aby odjel, a tak trochu doufám, že z celého zahraničního studia nakonec sejde. Na druhou stranu chápu, jak špatné je si něco takového přát. Už se mi podařilo probrečet jeden večer, když jsem se ponořila do představ o dni jeho odjezdu. Tohle mu ale nejspíš nikdy nepřiznám.

Občas se mi v hlavě rojí představy o odchodech lidí, které jsou trochu jiné než předchozí případ. Vznikají za použití o něco víc fantazie a odchod je v nich konečný, úplný a nevratný. Třeba odchod členů mojí rodiny, kamarádů, nebo ten můj.

Jednou nám ve třídě pustili film "Submarine". Hlavní postava byl zvláštní kluk, který si taky představoval svůj konečný odchod. Scéně, kde jsme se o něm tohle dozvěděli, se polovina třídy smála. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že by na tom mohlo být cokoliv divného, jenže je to divné asi celé. Když o tom zpětně přemýšlím, ti lidé se nejspíš smáli tomu, jak byla tahle informace ve filmu podaná, ale v té chvíli jsem jejich smích chápala jako výsměch na můj účet. Vždyť já si taky představuju svoji smrt i to, jak by ostatní lidé reagovali! Kdybyste tak věděli, kolikrát jsem už umřela a kolikrát jsem k tomu neměla daleko. Kolikrát umřeli mí rodiče. Nedávno už i moje kamarádka... Díky bohu jen v mých zvrácených představách, u kterých pokaždé brečím. Myslím si, že mi pomáhají vážit si toho, co v životě mám, a nepropadnout iluzi, že všechno trvá věčně a zítra nemůže být pozdě.

Musím znít jako blázen. Anonymně se ale všechno snadněji přiznává. V reálném životě skoro nikomu nedokážu říct, o čem po nocích přemýšlím, tak to aspoň pod rouškou anonymity vykřičím internetovému světu. Díky za tuhle možnost.

Harryho revoluce

17. dubna 2017 v 22:36 | Tez
Moc přemýšlím o zbytečných věcech a večer padám na hubu únavou ze zbytečných myšlenek. Není to ideální bytí, ale jsem přesvědčená, že to časem přejde.

Koupila jsem si nové dioptrické brýle. Moje koupě se mi zdála bezkonkurenční, dokud jsem od káždého druhého nemusela vyslechnout poznámku o tom, že jsem teď tak trochu podobná Harrymu Potterovi. Kvůli těmhle poznámkám můj mozek zaplnily pochybnosti a dotěrné otázky. Nevypadám jako blbec? Budou se mi lidi za zády smát? Pane bože, co jsem to udělala? Jak to, že jsem si toho v obchodu nevšimla? A tak dále, a tak dále. Jsem totiž spoutaná tím, co si o mé maličkosti ostatní myslí, moc si všímám jejich názorů a moc je řeším. Nevím, jestli jsem se přes všechny komentáře kompletně přenesla, nicméně pracuju na tom a určitý pokrok jsem už zaznamenala. (Beztak jsem nejvíc cool a stylovej Harry, co znám. A ty brýle se mi přes to všechno nehorázně líbí.)

Jistěže se můj kreativní duch musel na prahu našich dveří objevit až dneska, v poslední den prázdnin, abych si zítra mohla patřičně vyčítat, že jsem toho o volných dních nestihla víc. Krom kreativního ducha se u nás objevilo i pár koledníků. Byla bych ráda, kdyby mi někdo vysvětlil, proč musíme mít na Velikonoce tak hloupý zvyk. Kdo to kdy vymyslel, aby nás chlapci a muži přišli vyšupat a my jim za to, že nám zadky zčervenají jako zralé lesní jahody, ještě věnovaly pracně ozdobená vajíčka? Doufám, že teda aspoň neuschnu jako podzimní listí, když jsem se tak začervenala.

Znáte Auroru? Tu zpěvačku. Doporučuju vám jak všechny její písničky, tak i jakýkoliv rozhovor s ní a rozhodně video Nothing is Eternal. To děvče totiž vypadá, jako by k nám přišlo z jiné planety, aby nás naučilo žít... Poslední dobou za sebou po světě tahám stín nespokojenosti ze sebe samé. Je to už delší dobu, co se tak cítím. Řeším hlouposti, a tak mi nezbývá čas na řešení důležitějších věcí, jako je třeba rozklad mé osobnosti nebo nepořádek v pokoji (za chvíli přeroste do nezvladatelných rozměrů). Chtěla bych být víc jako ona - moudrá a magická a inspirativní. Mít tak krásný myšlenky a čístý srdce jako ona. A místo toho jen ležím v posteli a za svůj největší problém považuju dioptrické brýle. Je čas na duševní revoluci, dámy a pánové. Je čas na změnu.

Bylo pro mě důležité uvědomit si, že jsem tady já a potom síť lidí a že si tohle rozdělení špatně interpretuju. Musím znít primitivně, když vyzdvihuju takovou banalitu, ale vydržte, vysvětlím. Občas mám tendence vnímat sebe jako sněhovou vločku a všechny ostatní slít v jednu neurčitou změť mozků, srdcí a vylučovacích soustav, a potom úspěšně přehlížet individuální zvláštnosti. Jindy zase spadnu do role trpitele, kdy mi mozek říká, že já jsem ten největší chudák a nikdo jiný proto nemá právo trpět a být smutný. Možná mě lidé takhle nevnímají a neznají, ale tohle je to, co mě pronásleduje ve dvě ráno, když se smutkem choulím do brečícího klubíčka. V takových chvílích zapomínám na osobní bitvy ostatních a zase v nich vidím jen změť nepodstatna, které mě nechápe. Tolik sobectví v jednom člověku! Zapomínám, že jsem tady já a síť jednotlivců, které nemůžu házet do jednoho pytle a hlavně, že každý má svůj stín a strach, něco co mu nedá spát. Nejsem v tomhle ohledu sněhová vločka a je špatné hledat svojí výjimečnost ve smutcích. Takhle se totiž život nežije, takhle se pomalu umírá.

Tak jsem na sebe práskla jedno ohavné tajemství. Dalšími informacemi už vás zahlcovat nebudu, nebojte. Na má další přiznáni si budete muset počkat do dalšího článku.

(Ne)vyspělá

12. března 2017 v 20:05 | Tez
A tak zase mrhám časem. Prázdninové dny mi protekly mezi prsty a já tomu s klidem prihlížela, zatímco jsem hrála nějakou stupidní hru na tabletu. Trochu hniju, ne kvůli citům, ale z lenosti.

Je čas. V pokročilé fázi rozkladu a leností připoutaná k posteli jsem se rozhodla, že je čas začít odpouštět, ne však zapomínat. Odpustit jemu, sobě a všem - trocha toho smíření na konec jarních prázdnin... Kéž by. Tohle je to, co bych si přála dokázat, zachovat se trochu vyspěle, ale nejsem toho schopná. Rozum by chtěl, ale srdce to nějak nedokáže pochopit. Vlastně ani nevím, jak by tenhle stav měl vypadat, a nalhávat si, že jsem něčeho takového dosáhla, je holý nesmysl. Mám na sebe v šestnácti asi vysoké nároky. Nic nového, taková jsem byla vždycky.

Jako nevyspělá šestnáctka bych si stejně tak trochu přála, aby nakonec prosil na kolenou a já ho s kamenným srdcem a chladnou hlavou odmítala, nechala ho topit se ve vlastních slzách a místo podání pomocné ruky ho přimáčkla k zemi, aby se o něco déle dusil vlastním smutkem tak, jako jsem se dusila já, zatímco on tomu zpovzdálí přihlížel. Takovéhle pomsty ale nejsem schopná. Moje mysl je na to sice dostatečně zvrácená, ale srdce, to zase moc měkké. Mockrát jsem už zosnovala plán pomsty, připravila strategii manipulace, ale nakonec mi všechno zhatily city a pocity. A taky se přece chci zachovat vyspěle a jako člověk na úrovni, protože alespoň jeden z nás by to zvládnout měl. (I když z nás dvou nejsem já ten velkej dospělák.)

Zatím to zní dost černo-bíle, včerejší přemýšlení ve sprše mi však ukázalo, že není. Na sepsání kladů je ale potřeba moc přemýšlet a toho teď nejsem schopná. Spíš se mi nechce, jsem totiž líná a hniju, však víte.


P.S. Pročítala jsem si starší články a zjišťuju, že stejně jako u několika předchozích blogů jsem skončila u psaní patetických hoven. Nic jiného už snad ani neumím. A pardon za tenhle výraz. Napsala jsem ho asi proto, protože prostě můžu a taky proto, že jsem nevyspělá šestnáctka. Asi mám potřebu být trochu real. Jo, a taky už bych měla založit rubriky. Krátká osobní zpověď, jako všechny články na tomhle smetišti.

Vzpomínky hnijou, však beze mě

5. března 2017 v 21:24 | Tez
Vzpomínka na půl jedné ráno se mi trochu znechutila. Ale ne, to bych jí neprávem křivdila. Znechutil se mi člověk, zatímco tuhle vzpomínku, tu bych si chtěla uchovat jako něco, co za to stálo, i když s odstupem času mi slova o ní v puse hořknou a její barvy v myšlenkách blednou v šedo-bílé neurčito. Proto jsem ji zvěčnila v podobě článku, aby její barvy nebledly tak rychle.

Vzpomínky hořknou, ale jen ať si hořknou, ať hnijou někde v temnotách mozku, protože ve vzpomínkách nežijeme. Skoro bych čekala, že tohle budou jen plané řeči a zpola vysněné stavy mysli, ale snad víc než kohokoli jiného mě samotnou udivuje, jak dobře všechno zvládám. Žádné probrečené noci, opuchlé oči bdící nad ránem a věčná duševní nepřítomnost.

Přemýšlím o budoucnosti a o umění, trochu o lidském utrpení, o lidech jako takových a o nemocech - o lidech jako nemocech. Asi mě jedna taková nemoc potkala a musím se z ní vyléčit. Možná trochu víc než nemoci se to podobá závislosti, které se musím zbavit. Měla bych prý přerušit styky se zdrojem, stejně jako jakoukoli korespondenci s ním, jelikož to prý zaručeně pomůže. Zatím vše klape podle plánů, téměř bez mé účasti. O nic jsem se nesnažila, všechno jako by mě osídlilo v konečném produktu a já jakékoli dílčí procesy sledovala zpovzdálí. Omlouvám se, zase jsem pocítila nějaký zvláštní stav a pravděpodobně bez úspěchu se ho pokusila popsat. Je to asi moje prokletí nacházet se v podivných, těžko popsatelných stavech a můj problém, že tak málo lidí jim rozumí, pokud vůbec někdo.

Na první překážku na své odvykací cestě jsem narazila v pátek, když jsem se viděla se zdrojem. Stále nás totiž spojuje organizace tábora a tedy i táborové schůzky. Srdce se třáslo a dozníváním otřesu stále trochu třese. Před setkáním má představivost vyprodukovala nespočet možných i nemožných scénářů, ale žádný z nich se v realitě samozřejmě neuskutečnil. Moje plány páteční večer nezhatil, jen způsobil menší melancholický kolaps. Teď už se ale zase cítím relativně dobře.

V rámci melancholického kolapsu mě napadlo jít na procházku, která mi měla pomoct utřídit si myšlenky. Ze skříně jsem vytáhla svůj oblíbený kabát, na záda hodila batůžek a doopravdy vyrazila vstříc městské přírodě, protože mi mozek zatemnilo přesvědčení, že pokud nepůjdu ven, do večera doma uhniju. Ušla jsem asi osm kilometrů, potkala spoustu pejskařů a jednoho pána, který místo psa venčil papouška. Neubránila jsem se úsměvu. Procházku jsem zakončila chvilkou čtení Gellnera na vyhlídce z kopce za městem. Když jsem se vrátila domů, očekávaná lehkost hlavy se však nedostavila. Tížily mě tytéž myšlenky, které se mihotaly ve stejném, ani o gram lehčím, chaosu.

A víc nic. Nemám nic jiného, co bych vám sdělila. Snad jen, že se mi vrací můj kreativní duch, abych to tedy zakončila něčím pozitivním.

Kam dál