Snovej, problémovej, literární

20. července 2017 v 0:47 | Tez
Odehrávalo se to na naší chalupě. Byla jsem nahá a měla jsem okolo domu běžet závod s Lisou Simpsonovou. Když jsem doběhla na zahradu, viděla jsem dědu a babičku střílet obří kudlanky, co nám seděli na plotu, za který se třpytila hladina rybníku. Problém byl, že za naším plotem je kopec, ale rybníku, matce Přírodě a fyzikálním zákonům to zřejmě nevadilo.

To je sen, který si pamatuju už několik let. Připadal mi tak absurdní, že jsem ho hned po probuzení řekla svému bratrovi, a tak si ho pamatuju dodnes. Momentálně ležím na posteli a mám strach z neznámého. Jsem nervózní. Zítra jdu řešit brigádu - směny, doktora, všechno. Snažím se být samostatná, ale nejradši bych se zabalila do deky a předstírala, že neexistuju. Vidíte, sedmnáct let to žije, ale nepoužitelné to je, až by z toho jeden plakal...

Ocitla jsem se v nějakém obchodu uprostřed nákupního centra. Všude byly sladkosti. Chodila jsem pořád dokola a nemohla si nic vybrat. Všechno mě lákalo, ale já byla bezmocná. Z neznámého důvodu se tam objevila Teri Blitzen, ale to bylo jedno, protože já si, narozdíl od ní, nemohla vybrat žádnou z těch dobrot. Brobudila jsem se a pořád cítila bezmoc. Podobný sen se mi čas od času opakuje, akorát jdu obvykle nakupovat do Tesca a nemůžu si vybrat z nabídky všemožných koblih. Stejná bezmoc, je to zvláštní.

Když jsme odjížděli z chalupy, vzali jsme ještě naši sousedku. V jejich paneláku řeší výtah, nemůžou se dohodnout, jestli ho chtějí, nebo ne. Já zase nemám vytrhaný obočí a z mých vlasů by se dal vyždímat rybník mastnoty. No jo, každý máme problémy... Víte, stejně jako minule, i tentokrát píšu trochu přiopilá. Skoro bych už mohla začít brát LSD a být jako Ginsberg. Ne, jen vtipkuju. Budu spíš jako Bukowski - deprese, žítí v chudobě. Budu dřít jako mezek ve fabrikách a všude se nechám vyhodit. Faktótum. Souložení a chlastání. A všichni budou číst moje autobiografické zpovědi... Ne, to taky nepůjde.

Seděla jsem s babičkou v jejím obýváku spolu s mamkou. Pily jsme čaj. Najednou se v kuchyni objevil medvěd. Na stolečku v obýváku ležel citrón a lžička, které jsem popadla a schovala se s nimi za jedno z křesel. Medvěd vešel do obýváků, nicméně mamka s babičkou byly naprosto klidné, zatímco já se třásla strachy za křeslem. Když byl medvěd dostatečně blízko, vyskočila jsem ze svho úkrytu a vymačkala citrón do lžičky. Samozřejmě, lepší nápad než pokusit se medvěda oslepit šťávou z citronu jsem mít nemohla. Lžičku jsem použila jako katapult. Minula jsem. Potom ten medvěd došel až ke mně a proměnil se v démonní asiatku, která mě chytila za obě ramena a nejspíš se mě chtěla vysát život. V tu chvíli jsem se probudila.

Víte, pokud chcete číst sprosťárny, hoďte Padesát odstínu šedi do koše a radši sáhněte po Bukowském. Asi nikdo mi neuvěří, že jeho knihy nečtu kvůli sexu, který se vnich objevuje neustále. Pořád přemýšlím o Bukowského charakteru. Byl to zvláštní, rozporuplný člověk. Pro takové já mám slabost. Stále si nedokážu vysvětlit ten neskutečný rozdíl mezi jeho prózou a poezií. Jsem prý ale chlípnice, tak mi tyhle plky moc nevěřte.

Byla jsem sama a osamělá, tak mi někdo dohodil bratra Bena Christovaa, který neexistuje. Sešli jsme se u jezera, seznámili se, ale skončilo to jako s mým milencem. Vyčetla jsem mu, že jsou všichni stejní a neustále se přeříkávala a oslovovala ho jménem svého milence. Potom jsem s tátou jela autem někam do neznáma. Řídil a já seděla na zadním sedadle. Dívala jsem se z okna, ale když jsem se pohledem vrátila k sedadlu řidiče, táta byl pryč. Snažila jsem se dosáhnout na volant, dostat se k řízení, jenže mi to nešlo. Jela jsem po dlouhé, rovné silnici, na jejímž konci byl kruhový objezd. Nevěděla jsem, co dělat a až po chvíli mě napadlo zatáhnout ruční brzdu. I tak jsem dál jela, jen trochu pomaleji. Na kruháči jsem zatáčela přenášením vlastní váhy. Málem jsem tam nabourala do dalších dvou aut, ale naštěstí se ten stroj konečně zastavil. Vylezla jsem z něj, stejně jako dva zbylí řidiči. Byli to starší páni. Začali s nějakým kázáním, ale já jim vysvětlila, že mi zmizel táta a musela jsem řídit sama. Rozesmáli se a řekli, že to je v pořádku. Všichni jsme znovu nasedli do svých aut a odjeli. Neměla jsem řidičák. Moje úvaha byla, že vypadám mladší, a tak kdyby mě viděli policajti, řeknou si, že mám řidičák čerstvě a nebudou mě chtít stresovat zastavením. Dojela jsem v pořadku domů. Pak jsem se objevila na nějaké luxusní party. Namísto toho, abych se bavila s lidmi, jsem se tam mazlila s kočkama.

Přestože zakladatelem volného verše je Whitman, pro mě volný verš začal existovat až objevením básní právě od Bukowského. Do té doby jsem dokázala číst jen pravidelné, uhlazené sloky, jamby, trocheje, daktyly. Volný verš jsem nedokázala docenit. Teď už bych ale snad zvládla i toho Hraběte, kterého tak obdivují rozervané duše z Tumblr. Když já mám pořád radši Krchovského a Gellnera s jejich krátkými verši. Omlouvám se, že moje duše není tak akorát rozervaná, aby zapadla do melancholického světa rádoby umělců z Tumblr. A teď se nápadně nenápadně navážím do lidí, které na té stránce sleduju. No, však i já jsem člověk, který si rád rýpne do ostatních.

Byla jsem uvězněná u babičky v bytě. V jednom pokoji mě tam zamknul nějaký psychopat. Naštěstí to byl pokoj s balkonem, přes který jsem vylezla ven. Noc, nikde nikdo. Rozběhla jsem se směrem k budově, kde sídlí policie, protože od babičky je to jen kousek. Doběhla jsem k té budově, vyběhla po schodech a zjistila, že tam probíhá čajový dýchánem. Snažila jsem se křičet a sdělit všem přítomným, co se děje, ale nemohla jsem. Nefungoval mi hlas, byla jsem němá. Dál si nic nepamatuju.

Podobné sny o uvěznění se mi zdají opakovaně. Obvykle ale končí tak, že utíkám před člověkem, který mě vězní, dochazejí mi síly, ohlížím se, on mě dohání a v tu chvíli se probudím. Ráda druhým sděluju, co se mi v noci zdálo. Všechny ty hlouposti si pak do detailů pamatuju. Obdivuju mozek za to, jaké absurdity ve spánku vymýšlí a ráda se opakovaně rozplývám nad faktem, že je to všechno jen odraz našeho podvědomí. A taky mám svým způsobem ráda noční můry.

Čekala jsem na nádraží. Šla jsem do budovy, ale lidé z ní začaly prchat. Někdo mi sdělil, že nádraží vybouchne a měla bych radší utéct. V panice jsem spolu s mnoha dalšími lezla přes koleje, když se za námi vznítilo nádraží. Vylezla jsem na vyvýšené místo. Po chvíli začali lidé vynášet z budovy mrtvoly. Pokládali je vedle mě a já viděla všechna ta seškvařená těla. Nejhorší byl pohled na matky, které v objetí chránily své děti.
 

Zoufalství

8. července 2017 v 0:52 | Tez
Tak dlouho jsem nic nepsala. A teď jsem zoufalá, připadám si napůl šílená. Zbláznila jsem se. Občas mě to tak popadne. Zmatek. Připadám si jako blázen. A co jiného bych měla udělat, než napsat o tom článek? Pokud ho vydám, vím jistě, že zítra ráno ho budu chtít smazat.

Neumím se z toho vymotat. Točím se na místě. Mám z toho závratě a život mi jen tak utíká před očima. Nesnáším, když přede mnou mluví o jiných holkách, které se mu líbí. Rvala bych si z toho vlasy. Trochu jsem se ovínila a pak si s ním povídala v čajovně. Měla jsem pocit, že mu konečně rozumím. Ale tenhle pocit mám už delší chvíli. Zvenku slyším kvílení pneumatik, někdo moc prudce zabrzdil. Klakson. Kéž bych takhle rychle uměla zastavit ten svůj kolotoč. A bum, tú, jinej svět.

Je mi do pláče, když mi dojde, jak skvělý den se pokazil jen kvůli tomuhle pocitu. Jsem nesamostatná. Co se to se mnou stalo? Potřebuju lidi na to, abych zahnala smutek. Stejně se mě drží jako stín. Nemůžu mu utéct. A pak, když se slunce schová za mraky, jsme jedno. Vpijeme se do sebe a lidí netřeba, jsme samostatní. Jenže s mým stínem se žije nesnadno. Je moc náročný a trošku náladový, neví, co chce. Je mi zkrátka moc podobný a to nedělá dobrotu. A tak hledám lidi, abych mu utekla, jenže lidi, zdá se, utíkají přede mnou. Kde jste, když vás potřebuju? Jistě, jistě, až budete potřebovat vy mě, přiběhnu, protože to jsem celá já - pořád k někomu nebo od někoho utíkám.

A přece mě to děsí. Chvíli jsem si myslela, že je to jen pobláznění, láska na dva týdny. Haha. Čím déle se známe, tím ho mám raději. Pobláznění opadlo. A to mě děsí. Jestli teď celý srdce kopnu jeho směrem, bojím se, že zanedlouho ho nějaká jiná rozsápe. Pocitu vítězství odzvonilo. Nemá žádnou, což je na jednu stranu skvělé, jenže to znamená, že nemá ani mě.

Je to snůška keců, jako vždycky. Chci pryč. Do svý vysněný země, mezi vlky s modrýma světélkujícíma očima a sovy s bílýma jiskřičkama kolem křídel. Do pohádkový džungle, na ta obří skaliska, do údolí kříšťálů, které se lesknou tak, že vypadají jako zrcadla. Vidím se v nich nekonečněkrát, bez výčitek, bez smutku. Oči tady odpouštějí. Vidím duši namísto nevzhledného obličeje, který je na devče až moc ostrý, místo obřích kruhů pod očima, místo nechutně tvarovaného nosu, místo rosolovitých rukou a postavy, která vypadá, že se brzy zhroutí a která neumí ladně zkoordinovat pohyby. Jak mě může obdivovat? Jak se mu tohle může líbit? Jsem nechutná. V reálném světě jsem jen další ošklivý obličej, hříčka přírody, nevydařený pokus. Lže, vymýšlí si. Není to možný jinde než tady. Tady neboli mimo. Tady neboli jinde. Tady se plave s mořskými pannami a dveře vás teleportují tam, kde se chcete nacházet celým svým srdcem. Asi proto pokaždé končím v jeho náruči.

Neříkejte to mamce. Neříkejte jí, že jsem se do něj zbláznila, přeje si mít doma normální dítě.

Potenciální odchody

24. dubna 2017 v 20:02 | Tez
Nejdřív říkal, že bude přes prázdniny pracovat v Anglii. Už z toho mi bylo smutno, ale představu dvou měsíců jsem relativně v klidu ustála. Potom přišel s tím, že v Anglii bude studovat. To mi trochu vyrazilo dech. Jeho kamarád, který ve Velké Británii studuje, přiletěl na pár dní domů, patrně před ním zahraničí vychválil až do nebes a tím mu do hlavy zasadil semínko nápadu. Říkala jsem si, že je to jen další z jeho dočasných fantazií, k jíž realizaci má blízko asi tak jako já k získání titulu mistra světa v hodu oštěpem, jenže on to tentokrát nejspíš myslí vážně. Jeho děvče se mu vysmálo, stejně tak jeho bratr. Rodičům a celkově asi nikomu se jeho nápad ani trochu nelíbí. Snažila jsem se stát někde uprostřed mezi ním a všemi ostatními, nic mu nevymlouvat, ale ani ho nenechat žít v růžových představách o tom, jak snadné všechno bude. Snažila jsem se ho podporovat, vážně ano, nerada totiž druhým šlapu po jejich snech, ale tentokrát něčí sen nepříjemně zasáhl mé ubohé city. A tak se mozek rozhodl zachovat sobecky. Nechci, aby odjel, a tak trochu doufám, že z celého zahraničního studia nakonec sejde. Na druhou stranu chápu, jak špatné je si něco takového přát. Už se mi podařilo probrečet jeden večer, když jsem se ponořila do představ o dni jeho odjezdu. Tohle mu ale nejspíš nikdy nepřiznám.

Občas se mi v hlavě rojí představy o odchodech lidí, které jsou trochu jiné než předchozí případ. Vznikají za použití o něco víc fantazie a odchod je v nich konečný, úplný a nevratný. Třeba odchod členů mojí rodiny, kamarádů, nebo ten můj.

Jednou nám ve třídě pustili film "Submarine". Hlavní postava byl zvláštní kluk, který si taky představoval svůj konečný odchod. Scéně, kde jsme se o něm tohle dozvěděli, se polovina třídy smála. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že by na tom mohlo být cokoliv divného, jenže je to divné asi celé. Když o tom zpětně přemýšlím, ti lidé se nejspíš smáli tomu, jak byla tahle informace ve filmu podaná, ale v té chvíli jsem jejich smích chápala jako výsměch na můj účet. Vždyť já si taky představuju svoji smrt i to, jak by ostatní lidé reagovali! Kdybyste tak věděli, kolikrát jsem už umřela a kolikrát jsem k tomu neměla daleko. Kolikrát umřeli mí rodiče. Nedávno už i moje kamarádka... Díky bohu jen v mých zvrácených představách, u kterých pokaždé brečím. Myslím si, že mi pomáhají vážit si toho, co v životě mám, a nepropadnout iluzi, že všechno trvá věčně a zítra nemůže být pozdě.

Musím znít jako blázen. Anonymně se ale všechno snadněji přiznává. V reálném životě skoro nikomu nedokážu říct, o čem po nocích přemýšlím, tak to aspoň pod rouškou anonymity vykřičím internetovému světu. Díky za tuhle možnost.
 


Harryho revoluce

17. dubna 2017 v 22:36 | Tez
Moc přemýšlím o zbytečných věcech a večer padám na hubu únavou ze zbytečných myšlenek. Není to ideální bytí, ale jsem přesvědčená, že to časem přejde.

Koupila jsem si nové dioptrické brýle. Moje koupě se mi zdála bezkonkurenční, dokud jsem od káždého druhého nemusela vyslechnout poznámku o tom, že jsem teď tak trochu podobná Harrymu Potterovi. Kvůli těmhle poznámkám můj mozek zaplnily pochybnosti a dotěrné otázky. Nevypadám jako blbec? Budou se mi lidi za zády smát? Pane bože, co jsem to udělala? Jak to, že jsem si toho v obchodu nevšimla? A tak dále, a tak dále. Jsem totiž spoutaná tím, co si o mé maličkosti ostatní myslí, moc si všímám jejich názorů a moc je řeším. Nevím, jestli jsem se přes všechny komentáře kompletně přenesla, nicméně pracuju na tom a určitý pokrok jsem už zaznamenala. (Beztak jsem nejvíc cool a stylovej Harry, co znám. A ty brýle se mi přes to všechno nehorázně líbí.)

Jistěže se můj kreativní duch musel na prahu našich dveří objevit až dneska, v poslední den prázdnin, abych si zítra mohla patřičně vyčítat, že jsem toho o volných dních nestihla víc. Krom kreativního ducha se u nás objevilo i pár koledníků. Byla bych ráda, kdyby mi někdo vysvětlil, proč musíme mít na Velikonoce tak hloupý zvyk. Kdo to kdy vymyslel, aby nás chlapci a muži přišli vyšupat a my jim za to, že nám zadky zčervenají jako zralé lesní jahody, ještě věnovaly pracně ozdobená vajíčka? Doufám, že teda aspoň neuschnu jako podzimní listí, když jsem se tak začervenala.

Znáte Auroru? Tu zpěvačku. Doporučuju vám jak všechny její písničky, tak i jakýkoliv rozhovor s ní a rozhodně video Nothing is Eternal. To děvče totiž vypadá, jako by k nám přišlo z jiné planety, aby nás naučilo žít... Poslední dobou za sebou po světě tahám stín nespokojenosti ze sebe samé. Je to už delší dobu, co se tak cítím. Řeším hlouposti, a tak mi nezbývá čas na řešení důležitějších věcí, jako je třeba rozklad mé osobnosti nebo nepořádek v pokoji (za chvíli přeroste do nezvladatelných rozměrů). Chtěla bych být víc jako ona - moudrá a magická a inspirativní. Mít tak krásný myšlenky a čístý srdce jako ona. A místo toho jen ležím v posteli a za svůj největší problém považuju dioptrické brýle. Je čas na duševní revoluci, dámy a pánové. Je čas na změnu.

Bylo pro mě důležité uvědomit si, že jsem tady já a potom síť lidí a že si tohle rozdělení špatně interpretuju. Musím znít primitivně, když vyzdvihuju takovou banalitu, ale vydržte, vysvětlím. Občas mám tendence vnímat sebe jako sněhovou vločku a všechny ostatní slít v jednu neurčitou změť mozků, srdcí a vylučovacích soustav, a potom úspěšně přehlížet individuální zvláštnosti. Jindy zase spadnu do role trpitele, kdy mi mozek říká, že já jsem ten největší chudák a nikdo jiný proto nemá právo trpět a být smutný. Možná mě lidé takhle nevnímají a neznají, ale tohle je to, co mě pronásleduje ve dvě ráno, když se smutkem choulím do brečícího klubíčka. V takových chvílích zapomínám na osobní bitvy ostatních a zase v nich vidím jen změť nepodstatna, které mě nechápe. Tolik sobectví v jednom člověku! Zapomínám, že jsem tady já a síť jednotlivců, které nemůžu házet do jednoho pytle a hlavně, že každý má svůj stín a strach, něco co mu nedá spát. Nejsem v tomhle ohledu sněhová vločka a je špatné hledat svojí výjimečnost ve smutcích. Takhle se totiž život nežije, takhle se pomalu umírá.

Tak jsem na sebe práskla jedno ohavné tajemství. Dalšími informacemi už vás zahlcovat nebudu, nebojte. Na má další přiznáni si budete muset počkat do dalšího článku.

(Ne)vyspělá

12. března 2017 v 20:05 | Tez
A tak zase mrhám časem. Prázdninové dny mi protekly mezi prsty a já tomu s klidem prihlížela, zatímco jsem hrála nějakou stupidní hru na tabletu. Trochu hniju, ne kvůli citům, ale z lenosti.

Je čas. V pokročilé fázi rozkladu a leností připoutaná k posteli jsem se rozhodla, že je čas začít odpouštět, ne však zapomínat. Odpustit jemu, sobě a všem - trocha toho smíření na konec jarních prázdnin... Kéž by. Tohle je to, co bych si přála dokázat, zachovat se trochu vyspěle, ale nejsem toho schopná. Rozum by chtěl, ale srdce to nějak nedokáže pochopit. Vlastně ani nevím, jak by tenhle stav měl vypadat, a nalhávat si, že jsem něčeho takového dosáhla, je holý nesmysl. Mám na sebe v šestnácti asi vysoké nároky. Nic nového, taková jsem byla vždycky.

Jako nevyspělá šestnáctka bych si stejně tak trochu přála, aby nakonec prosil na kolenou a já ho s kamenným srdcem a chladnou hlavou odmítala, nechala ho topit se ve vlastních slzách a místo podání pomocné ruky ho přimáčkla k zemi, aby se o něco déle dusil vlastním smutkem tak, jako jsem se dusila já, zatímco on tomu zpovzdálí přihlížel. Takovéhle pomsty ale nejsem schopná. Moje mysl je na to sice dostatečně zvrácená, ale srdce, to zase moc měkké. Mockrát jsem už zosnovala plán pomsty, připravila strategii manipulace, ale nakonec mi všechno zhatily city a pocity. A taky se přece chci zachovat vyspěle a jako člověk na úrovni, protože alespoň jeden z nás by to zvládnout měl. (I když z nás dvou nejsem já ten velkej dospělák.)

Zatím to zní dost černo-bíle, včerejší přemýšlení ve sprše mi však ukázalo, že není. Na sepsání kladů je ale potřeba moc přemýšlet a toho teď nejsem schopná. Spíš se mi nechce, jsem totiž líná a hniju, však víte.


P.S. Pročítala jsem si starší články a zjišťuju, že stejně jako u několika předchozích blogů jsem skončila u psaní patetických hoven. Nic jiného už snad ani neumím. A pardon za tenhle výraz. Napsala jsem ho asi proto, protože prostě můžu a taky proto, že jsem nevyspělá šestnáctka. Asi mám potřebu být trochu real. Jo, a taky už bych měla založit rubriky. Krátká osobní zpověď, jako všechny články na tomhle smetišti.

Vzpomínky hnijou, však beze mě

5. března 2017 v 21:24 | Tez
Vzpomínka na půl jedné ráno se mi trochu znechutila. Ale ne, to bych jí neprávem křivdila. Znechutil se mi člověk, zatímco tuhle vzpomínku, tu bych si chtěla uchovat jako něco, co za to stálo, i když s odstupem času mi slova o ní v puse hořknou a její barvy v myšlenkách blednou v šedo-bílé neurčito. Proto jsem ji zvěčnila v podobě článku, aby její barvy nebledly tak rychle.

Vzpomínky hořknou, ale jen ať si hořknou, ať hnijou někde v temnotách mozku, protože ve vzpomínkách nežijeme. Skoro bych čekala, že tohle budou jen plané řeči a zpola vysněné stavy mysli, ale snad víc než kohokoli jiného mě samotnou udivuje, jak dobře všechno zvládám. Žádné probrečené noci, opuchlé oči bdící nad ránem a věčná duševní nepřítomnost.

Přemýšlím o budoucnosti a o umění, trochu o lidském utrpení, o lidech jako takových a o nemocech - o lidech jako nemocech. Asi mě jedna taková nemoc potkala a musím se z ní vyléčit. Možná trochu víc než nemoci se to podobá závislosti, které se musím zbavit. Měla bych prý přerušit styky se zdrojem, stejně jako jakoukoli korespondenci s ním, jelikož to prý zaručeně pomůže. Zatím vše klape podle plánů, téměř bez mé účasti. O nic jsem se nesnažila, všechno jako by mě osídlilo v konečném produktu a já jakékoli dílčí procesy sledovala zpovzdálí. Omlouvám se, zase jsem pocítila nějaký zvláštní stav a pravděpodobně bez úspěchu se ho pokusila popsat. Je to asi moje prokletí nacházet se v podivných, těžko popsatelných stavech a můj problém, že tak málo lidí jim rozumí, pokud vůbec někdo.

Na první překážku na své odvykací cestě jsem narazila v pátek, když jsem se viděla se zdrojem. Stále nás totiž spojuje organizace tábora a tedy i táborové schůzky. Srdce se třáslo a dozníváním otřesu stále trochu třese. Před setkáním má představivost vyprodukovala nespočet možných i nemožných scénářů, ale žádný z nich se v realitě samozřejmě neuskutečnil. Moje plány páteční večer nezhatil, jen způsobil menší melancholický kolaps. Teď už se ale zase cítím relativně dobře.

V rámci melancholického kolapsu mě napadlo jít na procházku, která mi měla pomoct utřídit si myšlenky. Ze skříně jsem vytáhla svůj oblíbený kabát, na záda hodila batůžek a doopravdy vyrazila vstříc městské přírodě, protože mi mozek zatemnilo přesvědčení, že pokud nepůjdu ven, do večera doma uhniju. Ušla jsem asi osm kilometrů, potkala spoustu pejskařů a jednoho pána, který místo psa venčil papouška. Neubránila jsem se úsměvu. Procházku jsem zakončila chvilkou čtení Gellnera na vyhlídce z kopce za městem. Když jsem se vrátila domů, očekávaná lehkost hlavy se však nedostavila. Tížily mě tytéž myšlenky, které se mihotaly ve stejném, ani o gram lehčím, chaosu.

A víc nic. Nemám nic jiného, co bych vám sdělila. Snad jen, že se mi vrací můj kreativní duch, abych to tedy zakončila něčím pozitivním.

V půl jedný ráno

12. února 2017 v 20:46 | Tez
V půl jedné ráno jsem čapla klíče, mezi dveře, aby se s hlukem nezavřely, položila tričko a vyběhla na chodbu. Šla jsem bosa, aby mě nikdo neslyšel. Otevřela jsem mu. Měla jsem strach a zároveň jsem se těšila. Potichu jsme se vkradli do mého pokoje a já za námi zavřela. Nemohla jsem rozsvítit, a tak jsme v šeru seděli na posteli. Nebyla úplná tma, protože oknem se do pokoje vetřelo světlo lamp a města. Měla jsem špinavé nohy z toho, jak jsem šla po chodbě bosa, na sobě velký nevkusný svetr a děravé legíny, ale jemu to ani trochu nevadilo.

Seděla jsem naproti němu, nohy skřížené stejně jako on. Všude okolo se rozprostíral nepořádek mě a mého pokoje a na druhém konci bytu spala mamka. Přišel z hospody. Byl cítit kouřem, ale to jsem brzy přestala vnímat. Hrdě mi oznámil, že nekouřil. Něco jsem mu povídala a mezi slovy přemýšlela o tom, jestli kolem něj mám obtočit nohy. Když jsem to udělala, řekl, že na to čekal. Žárlil na číšníka, který se mi líbil v tanečních, kde jsem se ten večer byla podívat. Neměl by, protože nejsem jeho děvče... A já bych kolem něj neměla obtáčet nohy, protože má jiné děvče.

Říkal, že po maturitě a přijímačkách by rád jel na tři měsíce do Anglie. Trochu jsem posmutněla. Dál jsem ale s chutí poslouchala všechno, co mi říkal a tulila se k němu. Možná už bez svetru. Prý byl ten večer arogantní a pasivně agresivní, ale já měla pocit, že vedle mě leží jako klidný beránek. Necítil se prý dobře mezi všemi těmi lidmi, radši šel za mnou a bylo mu příjemně. Pokud jsem na sobě ten svetr měla, věčně mi ho vyhrnoval.

Ležel a já seděla na něm, už určitě bez svetru, možná v tričku, možná bez trička. Hladila jsem ho po břiše a hrudníku... Jak to dělá, že ho to nelochtá? Prý musí začít cvičit. Ptal se, jestli s ním budu chodit do bazénu, až bude díky praxi a jarním prádninám tři týdny doma. Mlžila jsem, protože kvůli nevyrovnanosti našeho přátelství se mi to jeví jako příliš vzdálená a nejistá budoucnost. Všechny podobné plány jsou v našem případě ekvivalentem fantazírování. Tohle se dělo v noci z pátka na sobotu, kdy bylo možné, že v neděli už se zase nebudeme bavit, protože pod záplavou citů (nebo možná probuzením rozumu) udělám další unáhlené rozhodnutí.

Chtěla jsem si povídat. Zničehonic mi řekl, že si snad moc neberu ty dvě čtyřky z matiky. Já ne, ale mamka ano. Pronesl ještě pár vět o tom, jak to nevadí a potom mě k sobě přitiskl a pevně objal. Abych nesmutnila. Možná jsme si ještě o něčem povídali. Naklonila jsem se nad něj. "O čem přemýšlíš?" "Nad ničím," odpověděla jsem. Zasmál se, chtěla jsem vědět proč. Prý přemýšlel, jestli ho začnu líbat. Taky jsem o tom přemýšlela, jen jsem se styděla mu to říct. A tak jsem ho začala líbat.

Ve čtvrt na tři musel odejít. Jako obvykle jsem ho nechtěla pustit. Ale musela jsem. Nejsem totiž jeho děvče.

Rok 2016

31. prosince 2016 v 17:06 | Tez
Přemýšlela jsem, jestli mám tenhle článek vážně psát. Na všechno to sepisování jsem se těšila nejspíš proto, že se v minulosti systematicky babrám jen zřídkakdy. Na druhou stranu moc nevím, v čem bych se měla systematicky babrat. Většinu uplynulého roku si vybavuju v mírné mlze, mozek mám vymytý událostmi a myšlenkami posledních čtyř měsíců. Ale když už jsem s tím vším tak nadějně začala, pokusím se to i dokončit.

Začátek roku se točil okolo tanečních, které jsem úspěšně přežila. Nestýskalo se mi po nich a volné pátky, které jsem spokojeně trávila sama ve svém pokoji, mi po těch třech měsících přišly vhod. Rozhodně ale netvrdím, že jsem si taneční neužila. Na závěrečné jsem dokonce poprvé v životě cítila, že se nemusím srovnávat s žádnou dívkou v sále, protože se sama sobě líbím přesně tak, jak tam stojím všem na očích - v šatech, které jsem si vybrala a kůži, která mi byla přidělena.

Měsíce od konce tanečních do začátku prázdnin mám v mlze. Nevybavuju si nic zásadního, žádný záchytný bod. Snad jen to, že jsem se neskutečně těšila na jaro, které mě po svém dlouho očekávaném příchodu zklamalo. Neužila jsem si ho jako minulý rok, protože ve mě nenastolilo klid jako tenkrát. Poslední měsíc před letními prázdninami poznamenal stres ze spousty dvojek, které mi vycházely na vysvědčení. Nebyl to však můj stres, nýbrž stres mé maminky. Nakonec jsem si vysvědčení odnášela poskvrněné pouze jednou chvalitebnou. Výborný výsledek, řekla bych.

Prvních čtrnáct dnů letních prázdnin jsem strávila ponořená v knížkách, na jichž přečtení jsem během školního roku nenacházela čas. Bylo to krásné, ale jen tak dlouho, než jsem se začala koupat v každodenním stereotypu. Ze dne se stala noc a z noci den, jednou jsem se ke spánku uložila dokonce až v půl šesté ráno. Přelom měsíců července a srpna ovlivnila má mírná nervozita z letního tábora, který se každým dnem nebezpečně blížil. Čímž še dostávám k tomu, že celý rok dva tisíce šestnáct bych mohla rozdělit na dvě části - před táborem a po táboru. Prázdninové dny, které zbývaly do začátku zlomového týdne, jsem odžila ve stereotypu. Sem tam jsem četla, sem tam jsem hlídala sestřenici, ale většinou jsem jen nečinně ležela, seděla, stála nebo se nečinně nacházela v nějaké jiné pozici.

Jednoho krásného srpnového dne jsem odjela na tábor - na akci, která ovlivnila celý zbytek roku. Jela jsem tam jako jedna z pěti instruktorek a odnesla si spoustu skvělých zážitků. Náš oddíl sice v celotáborové hře skončil poslední, ale ty děti bych za nic na světě nevyměnila. Příští rok se na tábor chystám znovu, ale tentokrát už mám spoustu informací se zákulisí. Znám téma celého tábora, jeho termín, rozdělení vedoucích i instruktorek a měla bych se ponořit do vymýšlení hry, protože spolu s kamarádkou máme v režii celý jeden den. S vedoucími jsem se ještě úplně nezžila. Stále se snažím překonat svou stydlivost a přijít na to, jak se se všemi začít bavit. A potom je tu taky jeden vedoucí, kterého se snažím dostat z hlavy, protože mi ze života udělal pitomou houpačku.

Z poslední věty předešlého odstavce by vám situace mohla být jasnější. Tenhle vedoucí byl a trochu stále je tím člověkem na druhé straně mojí citové houpačka, strůjcem většiny začarovaných kruhů, příčinou vysoké frekvence mé sinusoidy citů. Ha-ha-ha. Najednou mi to celé připadá směšné. Chovala jsem se jako středoškolačka z pitomé americké romantické komedie. Vidění se mi zúžilo, mysl otupěla a srdce zafixovalo přesně jako nevyspělé náctileté holce. Možná jsem na sebe jakožto nevyspělou náctiletou holku moc tvrdá, ale nemám na víc? Nebo to takhle probíhá pokaždé? Čtyři měsíce se moje myšlenky točily kolem jediné osoby, nikam jsem se neposunula, nic se nevyřešilo a já zkrátka zamrzla v mrvém bodě. Teď jsem se ale nejspíš probrala a za nějaký čas se možná budu smát svému hloupému, rádoby zamilovanému já z minulosti. Anebo taky ne. Celá tahle záležitost je tak nevyspitatelná a proměnlivá, že už bych radši neměla dělat žádné předpovědi.

Na začátku září jsem se školou a většinou své třídy jela na exkurzi do italských Dolomit. Kdyby se někteří členové učitelského dozoru nechovali tak, jak se chovali, možná bych tenhle výlet označila za dokonalý, protože i po uplynuti tří měsíců se nad ním stále rozplývám. Vzpomínám hlavně na tamější přírodu a malá italska městečka.

Od exkurze se událo pár táborových schůzek, jedno úmrtí, dva koncerty, jedna velká rýmička a Vánoce prožité v lehké letargii. A jak to tak vypadá, konec roku se nese v duchu skládání střípků mého rozpadlého charakteru. Hřeje mě to v žaludku, i když to je spíš zelený čaj, který jsem dostala od spolužačky k Vánocům. A to jsem vám přece taky nepověděla! Nepověděla jsem vám o dnu, kdy si na mě lidé vzpomněli a přinesli mi úžasné dárky, i když jsem se tenhle rok rozhodla neobdarovat nikoho kromě členů své rodiny. Měla jsem ohromnou radost z toho, že mám okolo sebe takové bytosti.

Zhodnocení uplynulého roku se ode mě pravděpodobně nedočkáte. Nemám totiž tušení, jak bych tenhle rok měla zhodnotit. Měla jsem v hlavě poměrně zmatek, ale rok jako takový bych za zmatený neoznačila. Slovo proměnlivý by ho asi popsalo lépe. Ano, končí mi proměnlivý rok.

Iluze života

27. prosince 2016 v 21:28 | Tez
Tak zase křičím do víc jak měsíc trvajícího ticha. Tohle se asi nikdy nezmění, moje aktivita bude vždy bídná. Mám se za to vůbec ještě omlouvat?

Plácám se v louži nečinnosti už dost dlouho na to, aby se mi z toho včera večer zvedl žaludek. Svůj život nežiju moc úspěšně, a tak vytvářím iluzi žití nad skleničkou vína nebo vžíváním se do příběhů postav seriálů. Často se při tom schovávám mezi čtyřmi stěnami svého pokoje, aby mi má těžce vybájená iluze neutekla. Není to jen bizarní obraz žití, ale hlavně poslední stéblo naděje, kterého se chytám. Nevím, proč jsem se těšila na prázdniny, když z téhle bizarnosti dělají ještě očividnější realitu. Paradoxní je, že s vidinou alespoň minimálně uspokojujícího žití se uchyluju k něčemu, co se skutečnému životu v podstatě neskutečně vzdaluje. Je to spíš přežívání, hra na to, jestli se zítra odhodlám něco udělat, nebo se budu dál schovávat ve své "komfortní zóně". A taky koukám na špatné filmy ze svého dětství, protože v nich všechno končí šťastně.

Mezitím, co se spokojeně plácám v louži nečinnosti, pozuruju, jak se pomalu rozkládá můj charakter. Asi jsem se ještě úplně nerozložila, když jsem schopná pochopit, že je se mnou něco v nepořádku. Dělám věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že bych jich byla schopná. Očividně ale jsem. Ha-ha-ha. Sebelítost a sebestřednost by se v okolí mé osoby daly krájet. Poslední dobou se zkrátka zaobírám jen a pouze sebou. Vypadá to, že neumím najít zlatou střední cestu - a to nejen v tomhle ohledu. Pamatuju si, jak jsem se tak moc starala o druhé, až jsem zapomněla na sebe. Čím víc jsem se snažila být na ostatní hodná, tím lépe mi bylo a tím jsem dusila vše negativní. Až jsem jednou večer na lavičce brečela kamarádce na ramínko, protože když se tímhle směrem zanedbáváte, dříve, nebo později vás to sežere a všechny problémy, které jste neřešili a jen schovávali za úsměvy pro druhé, vyplavou trojnásobně větší na povrch.

S mou uměleckou duší to jde taky z kopce. Docela se divím, že jsem v tomhle článku byla schopná vyplodit to, co jsem zatím vyplodila. Celé vánoční svátky a prázdniny prožívám v mírné lhostejnosti. Vyndala jsem přesně nula vánočních dekorací, podílela se na pečení přesně jednoho druhu vánočního cukroví, pověsila přesně nula ozdob na vánoční stromeček a dárky, ty jsem sehnala tak nějak mimoděk při různých nákupech. Dvacátého čtvrtého jsem skoro byla schopná zapomenout, že je Štědrý den. Procento vánoční nálady v mé krvi se v předvánočním i vánočním čase zkrátka rovnalo nule. A tolik o mých Vánocích, vážení. Jak jste si svátky užili vy?

Podzimní melancholie

19. listopadu 2016 v 10:06 | Tez
Pohybuju se stále dokola mezi nekonečnou únavou a nutkáním probdít - ponořená v myšlenkách - celou noc, mezi naprostým smířením a nenávistí, mezi idealistickou radostí a melancholií. Zkrátka žiju dalši večer, který se, aniž bych si to přála, kolébá z jednoho konce škaly emocí na druhý.

Jistěže obecně převažuje melancholická nálada. Je totiž podzim a jsem to já. V jednu chvíli smutním, v další cítím smíření se vším, ale povětšinou spíš smutním. Z míry by mě to tolik nevyvádělo, kdybych si za poslední dva tři měsíce nezvykla na všechny ty úsměvy nově objevené sangvinické části své duše. Aby se ale situace nezdála být moc jednoznačná, jsem zároveň ráda zase zpátky ve svém starém, melancholickém já, které dobře znám a které by se dříve či později stejně ozvalo a přivlastnilo si mě. Teď zním rozdvojeně.

Prší. Člověk by si řekl, že to jen podtrhne mou mizernou náladu, ale ne, déšť spíš tlumí všechno negativní. V lepší okamžik snad ani přijít nemohl. A teď si vychutnám chvilkový klid duše.

Předešlé řádky jsem napsala včera večer. Kvůli únavě jsem nebyla schopná článek dokončit a usnula jsem za zvuků deště, který ale mé spaní nijak nezklidnil. Smutním stále, možná jen trochu jinak než včera. Lidé mě nechápou a já jim to nemám za zlé, jen u některých mě nedostatek porozumění mrzí víc než u jiných. Možná jsem se stala příliš závislou na druhých a na jejich pomoci, i když vím, že pomoct si nakonec musí každý sám. Dřív jsem uměla řešit své problémy osamotě, potichu. Snažila jsem se nikoho nezatěžovat "těžkostmi" svého života a ještě si na bedra kladla problémy všech, na kterých mi záleželo. Vnímala jsem to jako svůj úkol, jehož plnění ze mě dělá dobré stvoření. Teď jen parazituju na dobrotivosti svých přátel a nic neoplácím. Stal se ze mě sebestředný parazit zahleděný do nesnází svých dnů, zatímco vůči problémům ostatních jsem zcela slepá a hluchá.

"Čím bys chtěla být ty?"
"Hm, nevím. Nech mě přemýšlet."
"Jasný, v klidu přemýšlej. Můžeš mi to třeba napsat, až tě to napadne."
"Ty jo, vážně nevím."
"Tak co tě napadá? Brainstorming!"
"Hm, jako první mě napadlo dítě. Potom knihovnice, nebo prodavačka v knihkupectví."
"Abys mohla být blízko knížkám?"
"Přesně. Nebo anděl! Něčí strážný anděl, abych mohla pomáhat lidem."
"Ale co když si tě ten člověk nezavolá na pomoc? Potom mu přece nemůžeš pomáhat."
"Fajn, tak strážný anděl někoho, kdo mě bude žádat o pomoc."

Tenhle rozhovor doopravdy proběhl. A smutním kvůli němu hned z několika důvodů. Jednak proto, že takovým andělem bych mohla být i mezi lidmi, ale nejsem jím ani zdaleka. A potom taky proto, že se stejným člověkem, se kterým jsem tenhle rozhovor vedla, se mi nedaří rozproudit další konverzaci v podobném duchu.

Dost už bylo ufňukaných řečí. Na dnešek a zítřek mám spoustu práce, což mě děsí. Blbá prokrastinace a ještě blbější Tez.

Kam dál