Citová houpačka a jiné nepříjemnosti

5. listopadu 2016 v 14:41 | Tez
Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Můj život nejenže se pohybuje v nekonečných kruzích, ale i skáče z extrému do extrému. Jestli mi ze všech těch pohybů není nevolno? Je, neskutečně.

Život a naše nálady bychom mohli docela přesně popsat pomocí sinusoid. To samé platí o citech, pokud se octnete na podobné citové houpačce jako já. Moje citová sinusoida má poslední měsíc až nebezpečně nízkou periodu. Co si budeme povídat, občas se mi z toho udělá špatně. Ale to je tak, když na druhém konci imaginární houpačky sedí člověk, který se očividně rád houpe a neuvědomuje si, že vy už se houpat nechcete, protože váš žaludek by z vás nejradši vyskočil a vaše srdce puklo při další srážce houpačky se zemí.

Jenže seskočit z houpačky na tvrdou zem se bojím. Teď je mi sice špatně, ale když seskočím, všechno si rozlámu. Všechno se rozbolí a já budu ležet sama na zemi, v křečích a se steskem po houpačce v srdci. A tak, byť trochu polámaná, za tím člověkem opět vylezu, i když to téměř nepochybně znamená další nevolnost. Chvíli se sice budu cítit dobře, ale po čase se mi v nepravidelných intervalech zase začne zvedat žaludek. Je to jeden ze začarovaných kruhů, ze kterého se neumím dostat. Ano, momentálně jsme se pokusili zastavit v rovnovážné poloze, ale jak dlouho to vydrží?

Další nepříjemností je, že za pár hodin odjíždím strávit víkend mezi lidi. Jak já tam nechci! Stísněné prostory obydlené asi dvanácti jedinci, se kterými si povětšinou nemám co říct a kteří po mně budou tiše požadovat, abych se bavila a komunikovala. Noční můry introverta. Doufám, že když se schovám pod peřinu, budou mít s mým nalezením minimálně stejný problém jako moje tříletá sestřenice. Prosím, řekněte, že budou!

Mohla bych zavolat a říct, že je mi špatně, že jsem prozvracela celou noc, že jsem nachlazená nebo mám zvýšenou teplotu a nemůžu tudíž přijet, ale z nějakého důvodu se mi to příčí. V životě budu muset ještě mnohokrát vydržet přítomnost lidí, které moc neznám. Měla bych s touhle averzí něco dělat. Život asociála a introverta je fajn, dokud nejste nuceni chovat se jako většina naší extrovertní společnosti. Jistěže svým ustavičným stěžovním si otravuju život všem, kdo se nachází v mém okolí, ale měla bych si doopravdy začít zvykat. Extrovert a společenský člověk se ze mě nikdy nestane, ale aspoň trochu si na lidi zvyknout musím. Na planetě se jich totiž vyskytuje hodně, a tak je celkem nepříjemné mít z nich mírnou fóbii.

Ach, jdu se socializovat, nebo co že to ti normální lidé dělají. Kdyby raději četli Kunderu, hned bychom se spolu měli o čem bavit.
 


Komentáře

1 Monica. Monica. | Web | 7. listopadu 2016 v 16:56 | Reagovat

Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Ach, jak já ti rozumím, neb momentálně jsem zažila něco naprosto úžasnýho, jenomže v mým životě po něčem úžasným přijde pokaždý obrovský zklamání. A takhle pořád dokola. Nahoru, dolů, skvělý, špatný. Vlastně už ani nevim, co říkat, protože se sama v sobě a v nynější situaci neuvěřitelně ztrácím.
A snad ten týden mezi lidmi byl fajn. Ono někdy se člověku někam extrémně nechce, nezná lidi nebo si myslí, že si s nima nemá co říct, ale ve finále lidi pozná nebo zjistí, že si s nima vlastně co říct má a je to v pohodě. Tak snad jsi to nějak přežila, kdyžtak napiš a můžeme si zase udělat naší snapchatovou chvilku.
A Kunderu sice nečtu, nicméně Gellner už mi trůní doma na poličce, tak snad se do něj co nejdřív dám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama