Jak jsem přežila

13. listopadu 2016 v 18:18 | Tez
Nohy, ruce ani hlavu mi nikdo neutrhl. Přežila jsem sociální interakci, ze které jsem později měla i radost. Překonávám se.

Minulý víkend jsem si doopravdy užila, i když s týdenním odstupem a z bezpečného úkrytu mého pokoje se mi zdá, že mé nadšení rychle vyprchalo. Minimálně rychleji, než jsem předpokládala. To ale nemění nic na tom, že minulý víkend jsem strávila příjemně a to říkám i přesto, že jsem se nacházela mezi lidmi, se kterými si stále povětšinou nemám co říct, ale kteří mi už o něco více přirostli k srdci. Můj strach byl tedy zbytečný a velké nadšení se možná zrodilo z velké nedůvěry, kterou jsem v celou akci měla.

O nohy, ruce ani hlavu jsem sice nepřišla, zato o rovnátka ano. V průběhu jejich odstraňování to sice znělo, jako by se mi pan zubař z pusy snažil vyprostit všechny zuby a ne jen rovnátka, ale za těch pár dní mi přijde, že všechny zuby zůstaly přesně tam, kde měly. Ostatně, šlo pouze o zvukovou stránku věci a moje smysly snad zatím nejsou tak chabé, abych nepoznala, že mi v puse něco chybí. Při jedení ve mně stále dřímá ta za rok a půl naučená opatrnost a o to víc je mi milý pocit volnosti, který se dostaví pokaždé, když si uvědomím, že už nemám žádné zábrany a můžu si beze strachu chroupat kdesi cosi. Po jídle zase nemusím řešit, jak co nejnenápadněji odstranit tunu zbytků, která se pravděpodobně vyskytuje někde mezi mými zuby a rovnátky a která ze mě dělá potenciální terč veselých úšklebků.

Přežila jsem i pátek, který se nesl ve znamení dočasné averze vůči všemu a všem. Ráno jsem vstala - trochu unavená, trochu nevrlá, ale to už patří k jakémukoli vstávání, jehož cílem je včasný příchod do školy. Obvykle se mi nevrlost podaří zkrotit, abych mohla přes den fungovat v blízkosti dvaceti pěti lidí, aniž bych některému z nich způsobila psychickou nebo fyzickou újmu. (Zním teď jako rváč a tyran, ale tak to není. Musíte mě brát s rezervou, víte? Jsem vlastně poměrně neškodná osoba, ale uznejte, že každý má občas taková, řekněme, nutkání. Jelikož ale nejsme zvířata, většina z nás je schopná tato nutkání potlačit a až doma si zapíchat špendlíčky do woo-doo panenky... Tohle, mimochodem, berte taky s rezervou.) Jenže pátek, ten byl kritický. Už ráno, když jsem ve třídě přepisovala úkol z angličtiny a dvě individua si usmyslela, že právě teď je nejlepší čas na to, aby si u mé lavice házela s mým penálem a s neúnavností tříletých dětí se neustále na něco ptala, jsem cítila v kostech, že dneska to nezvládnu - dneska budu nevrlá. A taky že jsem byla. Jak příhodné by bylo, kdyby volejbalový míč, který jsem v hodině tělocviku nejednou držela v rukou, čirou náhodou trefil obličej mé spolužačky, která má na studentku druhého ročníku střední školy tak neskutečně hloupé a zbytečné poznámky, až bych z toho brečela a házela volejbalové míče. Ale nebojte, obličej spolužačky je zcela v pořádku, volejbalovým míčem nedotčen. To proto, že o své schopnosti hodit cokoliv a trefit předem určený cíl, mám značné pochybnosti.

Čtvrtletku z matiky, tu jsem taky přežila. O něco hůř jsem přežívala a zažívala dvojku, kterou jsem z ní dostala. Psali jsme na funkce, primitivní záležitost, ovšem čím primitivnější, tím větší šance, že se spletu, zapletu a už se nevypletu. Ach jo. Tak snad příště už se na tu písemku budu učit a nepřecením se jako tentokrát.

Přežila jsem taky další týden ve škole, pár melancholicky laděných podvečerů a dva dny plné nejistot. Jsem to ale přeživší!
 


Komentáře

1 Monica. Monica. | Web | 30. listopadu 2016 v 18:07 | Reagovat

A já ti říkala, že ten víkend určitě bude fajn! Jenom už je to poněkud stařičké téma a já se opět stydím, že na tvůj blog zavítávám po nekřesťanské době. Ah, rovnátka. Vlastně už si je ani nepamatuju, ale vím, že úplně prvních pár dní jsem nemohla kousat ani do rajčete, takže chápu tvé nadšení a pocit svobody, huh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama