Podzimní melancholie

19. listopadu 2016 v 10:06 | Tez
Pohybuju se stále dokola mezi nekonečnou únavou a nutkáním probdít - ponořená v myšlenkách - celou noc, mezi naprostým smířením a nenávistí, mezi idealistickou radostí a melancholií. Zkrátka žiju dalši večer, který se, aniž bych si to přála, kolébá z jednoho konce škaly emocí na druhý.

Jistěže obecně převažuje melancholická nálada. Je totiž podzim a jsem to já. V jednu chvíli smutním, v další cítím smíření se vším, ale povětšinou spíš smutním. Z míry by mě to tolik nevyvádělo, kdybych si za poslední dva tři měsíce nezvykla na všechny ty úsměvy nově objevené sangvinické části své duše. Aby se ale situace nezdála být moc jednoznačná, jsem zároveň ráda zase zpátky ve svém starém, melancholickém já, které dobře znám a které by se dříve či později stejně ozvalo a přivlastnilo si mě. Teď zním rozdvojeně.

Prší. Člověk by si řekl, že to jen podtrhne mou mizernou náladu, ale ne, déšť spíš tlumí všechno negativní. V lepší okamžik snad ani přijít nemohl. A teď si vychutnám chvilkový klid duše.

Předešlé řádky jsem napsala včera večer. Kvůli únavě jsem nebyla schopná článek dokončit a usnula jsem za zvuků deště, který ale mé spaní nijak nezklidnil. Smutním stále, možná jen trochu jinak než včera. Lidé mě nechápou a já jim to nemám za zlé, jen u některých mě nedostatek porozumění mrzí víc než u jiných. Možná jsem se stala příliš závislou na druhých a na jejich pomoci, i když vím, že pomoct si nakonec musí každý sám. Dřív jsem uměla řešit své problémy osamotě, potichu. Snažila jsem se nikoho nezatěžovat "těžkostmi" svého života a ještě si na bedra kladla problémy všech, na kterých mi záleželo. Vnímala jsem to jako svůj úkol, jehož plnění ze mě dělá dobré stvoření. Teď jen parazituju na dobrotivosti svých přátel a nic neoplácím. Stal se ze mě sebestředný parazit zahleděný do nesnází svých dnů, zatímco vůči problémům ostatních jsem zcela slepá a hluchá.

"Čím bys chtěla být ty?"
"Hm, nevím. Nech mě přemýšlet."
"Jasný, v klidu přemýšlej. Můžeš mi to třeba napsat, až tě to napadne."
"Ty jo, vážně nevím."
"Tak co tě napadá? Brainstorming!"
"Hm, jako první mě napadlo dítě. Potom knihovnice, nebo prodavačka v knihkupectví."
"Abys mohla být blízko knížkám?"
"Přesně. Nebo anděl! Něčí strážný anděl, abych mohla pomáhat lidem."
"Ale co když si tě ten člověk nezavolá na pomoc? Potom mu přece nemůžeš pomáhat."
"Fajn, tak strážný anděl někoho, kdo mě bude žádat o pomoc."

Tenhle rozhovor doopravdy proběhl. A smutním kvůli němu hned z několika důvodů. Jednak proto, že takovým andělem bych mohla být i mezi lidmi, ale nejsem jím ani zdaleka. A potom taky proto, že se stejným člověkem, se kterým jsem tenhle rozhovor vedla, se mi nedaří rozproudit další konverzaci v podobném duchu.

Dost už bylo ufňukaných řečí. Na dnešek a zítřek mám spoustu práce, což mě děsí. Blbá prokrastinace a ještě blbější Tez.
 


Komentáře

1 Monica. Monica. | Web | 30. listopadu 2016 v 18:19 | Reagovat

Člověk to nesmí brát tak, že svými problémy ostatní zatěžuje. Je pochopitelný, že si občas chceš o něčem promluvit s někým jiným, než se sebou. Každej člověk tu potřebu má a od toho tu kamarádi a blízcí lidé jsou. Nemůžeš neustále jen pomáhat, taky máš právo jednou bejt na druhý straně, bejt ten člověk, co pomoc potřebuje. Každej má právo občas poslouchat jenom sebe a řešit jenom svoje problémy.¨

A tyhle konverzace jsou k nezaplacení. Jenomže většinou odchází stejně rychle jako přišly a pak se těžko začínají, achjo. Je to s těma lidma složitý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama