V půl jedný ráno

12. února 2017 v 20:46 | Tez
V půl jedné ráno jsem čapla klíče, mezi dveře, aby se s hlukem nezavřely, položila tričko a vyběhla na chodbu. Šla jsem bosa, aby mě nikdo neslyšel. Otevřela jsem mu. Měla jsem strach a zároveň jsem se těšila. Potichu jsme se vkradli do mého pokoje a já za námi zavřela. Nemohla jsem rozsvítit, a tak jsme v šeru seděli na posteli. Nebyla úplná tma, protože oknem se do pokoje vetřelo světlo lamp a města. Měla jsem špinavé nohy z toho, jak jsem šla po chodbě bosa, na sobě velký nevkusný svetr a děravé legíny, ale jemu to ani trochu nevadilo.

Seděla jsem naproti němu, nohy skřížené stejně jako on. Všude okolo se rozprostíral nepořádek mě a mého pokoje a na druhém konci bytu spala mamka. Přišel z hospody. Byl cítit kouřem, ale to jsem brzy přestala vnímat. Hrdě mi oznámil, že nekouřil. Něco jsem mu povídala a mezi slovy přemýšlela o tom, jestli kolem něj mám obtočit nohy. Když jsem to udělala, řekl, že na to čekal. Žárlil na číšníka, který se mi líbil v tanečních, kde jsem se ten večer byla podívat. Neměl by, protože nejsem jeho děvče... A já bych kolem něj neměla obtáčet nohy, protože má jiné děvče.

Říkal, že po maturitě a přijímačkách by rád jel na tři měsíce do Anglie. Trochu jsem posmutněla. Dál jsem ale s chutí poslouchala všechno, co mi říkal a tulila se k němu. Možná už bez svetru. Prý byl ten večer arogantní a pasivně agresivní, ale já měla pocit, že vedle mě leží jako klidný beránek. Necítil se prý dobře mezi všemi těmi lidmi, radši šel za mnou a bylo mu příjemně. Pokud jsem na sobě ten svetr měla, věčně mi ho vyhrnoval.

Ležel a já seděla na něm, už určitě bez svetru, možná v tričku, možná bez trička. Hladila jsem ho po břiše a hrudníku... Jak to dělá, že ho to nelochtá? Prý musí začít cvičit. Ptal se, jestli s ním budu chodit do bazénu, až bude díky praxi a jarním prádninám tři týdny doma. Mlžila jsem, protože kvůli nevyrovnanosti našeho přátelství se mi to jeví jako příliš vzdálená a nejistá budoucnost. Všechny podobné plány jsou v našem případě ekvivalentem fantazírování. Tohle se dělo v noci z pátka na sobotu, kdy bylo možné, že v neděli už se zase nebudeme bavit, protože pod záplavou citů (nebo možná probuzením rozumu) udělám další unáhlené rozhodnutí.

Chtěla jsem si povídat. Zničehonic mi řekl, že si snad moc neberu ty dvě čtyřky z matiky. Já ne, ale mamka ano. Pronesl ještě pár vět o tom, jak to nevadí a potom mě k sobě přitiskl a pevně objal. Abych nesmutnila. Možná jsme si ještě o něčem povídali. Naklonila jsem se nad něj. "O čem přemýšlíš?" "Nad ničím," odpověděla jsem. Zasmál se, chtěla jsem vědět proč. Prý přemýšlel, jestli ho začnu líbat. Taky jsem o tom přemýšlela, jen jsem se styděla mu to říct. A tak jsem ho začala líbat.

Ve čtvrt na tři musel odejít. Jako obvykle jsem ho nechtěla pustit. Ale musela jsem. Nejsem totiž jeho děvče.
 


Komentáře

1 Monica. Monica. | Web | 22. února 2017 v 21:35 | Reagovat

Ah, to je tak... Jaktože o tom nevím?! Tak krásně napsané a tak smutně a tak nějak všechno. Je mi z toho úzko, protože má děvče. A já jaksi stále nedokážu pochopit, nač. Tak krásný by bylo, kdybyste byli spolu. Ale to určitě víš. Soucítím s tebou a je mi z toho smutno taky. Mám chuť mu napsat a pořádně vynadat, protože tohle se přece nedělá. Nemá to smysl, být s ní, ksakru. Protože není úplně normou chodit za někým jiným uprostřed noci, když je člověk zadanej. Achjo. Achjo. A ještě jednou achjo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama