Vzpomínky hnijou, však beze mě

5. března 2017 v 21:24 | Tez
Vzpomínka na půl jedné ráno se mi trochu znechutila. Ale ne, to bych jí neprávem křivdila. Znechutil se mi člověk, zatímco tuhle vzpomínku, tu bych si chtěla uchovat jako něco, co za to stálo, i když s odstupem času mi slova o ní v puse hořknou a její barvy v myšlenkách blednou v šedo-bílé neurčito. Proto jsem ji zvěčnila v podobě článku, aby její barvy nebledly tak rychle.

Vzpomínky hořknou, ale jen ať si hořknou, ať hnijou někde v temnotách mozku, protože ve vzpomínkách nežijeme. Skoro bych čekala, že tohle budou jen plané řeči a zpola vysněné stavy mysli, ale snad víc než kohokoli jiného mě samotnou udivuje, jak dobře všechno zvládám. Žádné probrečené noci, opuchlé oči bdící nad ránem a věčná duševní nepřítomnost.

Přemýšlím o budoucnosti a o umění, trochu o lidském utrpení, o lidech jako takových a o nemocech - o lidech jako nemocech. Asi mě jedna taková nemoc potkala a musím se z ní vyléčit. Možná trochu víc než nemoci se to podobá závislosti, které se musím zbavit. Měla bych prý přerušit styky se zdrojem, stejně jako jakoukoli korespondenci s ním, jelikož to prý zaručeně pomůže. Zatím vše klape podle plánů, téměř bez mé účasti. O nic jsem se nesnažila, všechno jako by mě osídlilo v konečném produktu a já jakékoli dílčí procesy sledovala zpovzdálí. Omlouvám se, zase jsem pocítila nějaký zvláštní stav a pravděpodobně bez úspěchu se ho pokusila popsat. Je to asi moje prokletí nacházet se v podivných, těžko popsatelných stavech a můj problém, že tak málo lidí jim rozumí, pokud vůbec někdo.

Na první překážku na své odvykací cestě jsem narazila v pátek, když jsem se viděla se zdrojem. Stále nás totiž spojuje organizace tábora a tedy i táborové schůzky. Srdce se třáslo a dozníváním otřesu stále trochu třese. Před setkáním má představivost vyprodukovala nespočet možných i nemožných scénářů, ale žádný z nich se v realitě samozřejmě neuskutečnil. Moje plány páteční večer nezhatil, jen způsobil menší melancholický kolaps. Teď už se ale zase cítím relativně dobře.

V rámci melancholického kolapsu mě napadlo jít na procházku, která mi měla pomoct utřídit si myšlenky. Ze skříně jsem vytáhla svůj oblíbený kabát, na záda hodila batůžek a doopravdy vyrazila vstříc městské přírodě, protože mi mozek zatemnilo přesvědčení, že pokud nepůjdu ven, do večera doma uhniju. Ušla jsem asi osm kilometrů, potkala spoustu pejskařů a jednoho pána, který místo psa venčil papouška. Neubránila jsem se úsměvu. Procházku jsem zakončila chvilkou čtení Gellnera na vyhlídce z kopce za městem. Když jsem se vrátila domů, očekávaná lehkost hlavy se však nedostavila. Tížily mě tytéž myšlenky, které se mihotaly ve stejném, ani o gram lehčím, chaosu.

A víc nic. Nemám nic jiného, co bych vám sdělila. Snad jen, že se mi vrací můj kreativní duch, abych to tedy zakončila něčím pozitivním.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama