Harryho revoluce

17. dubna 2017 v 22:36 | Tez
Moc přemýšlím o zbytečných věcech a večer padám na hubu únavou ze zbytečných myšlenek. Není to ideální bytí, ale jsem přesvědčená, že to časem přejde.

Koupila jsem si nové dioptrické brýle. Moje koupě se mi zdála bezkonkurenční, dokud jsem od káždého druhého nemusela vyslechnout poznámku o tom, že jsem teď tak trochu podobná Harrymu Potterovi. Kvůli těmhle poznámkám můj mozek zaplnily pochybnosti a dotěrné otázky. Nevypadám jako blbec? Budou se mi lidi za zády smát? Pane bože, co jsem to udělala? Jak to, že jsem si toho v obchodu nevšimla? A tak dále, a tak dále. Jsem totiž spoutaná tím, co si o mé maličkosti ostatní myslí, moc si všímám jejich názorů a moc je řeším. Nevím, jestli jsem se přes všechny komentáře kompletně přenesla, nicméně pracuju na tom a určitý pokrok jsem už zaznamenala. (Beztak jsem nejvíc cool a stylovej Harry, co znám. A ty brýle se mi přes to všechno nehorázně líbí.)

Jistěže se můj kreativní duch musel na prahu našich dveří objevit až dneska, v poslední den prázdnin, abych si zítra mohla patřičně vyčítat, že jsem toho o volných dních nestihla víc. Krom kreativního ducha se u nás objevilo i pár koledníků. Byla bych ráda, kdyby mi někdo vysvětlil, proč musíme mít na Velikonoce tak hloupý zvyk. Kdo to kdy vymyslel, aby nás chlapci a muži přišli vyšupat a my jim za to, že nám zadky zčervenají jako zralé lesní jahody, ještě věnovaly pracně ozdobená vajíčka? Doufám, že teda aspoň neuschnu jako podzimní listí, když jsem se tak začervenala.

Znáte Auroru? Tu zpěvačku. Doporučuju vám jak všechny její písničky, tak i jakýkoliv rozhovor s ní a rozhodně video Nothing is Eternal. To děvče totiž vypadá, jako by k nám přišlo z jiné planety, aby nás naučilo žít... Poslední dobou za sebou po světě tahám stín nespokojenosti ze sebe samé. Je to už delší dobu, co se tak cítím. Řeším hlouposti, a tak mi nezbývá čas na řešení důležitějších věcí, jako je třeba rozklad mé osobnosti nebo nepořádek v pokoji (za chvíli přeroste do nezvladatelných rozměrů). Chtěla bych být víc jako ona - moudrá a magická a inspirativní. Mít tak krásný myšlenky a čístý srdce jako ona. A místo toho jen ležím v posteli a za svůj největší problém považuju dioptrické brýle. Je čas na duševní revoluci, dámy a pánové. Je čas na změnu.

Bylo pro mě důležité uvědomit si, že jsem tady já a potom síť lidí a že si tohle rozdělení špatně interpretuju. Musím znít primitivně, když vyzdvihuju takovou banalitu, ale vydržte, vysvětlím. Občas mám tendence vnímat sebe jako sněhovou vločku a všechny ostatní slít v jednu neurčitou změť mozků, srdcí a vylučovacích soustav, a potom úspěšně přehlížet individuální zvláštnosti. Jindy zase spadnu do role trpitele, kdy mi mozek říká, že já jsem ten největší chudák a nikdo jiný proto nemá právo trpět a být smutný. Možná mě lidé takhle nevnímají a neznají, ale tohle je to, co mě pronásleduje ve dvě ráno, když se smutkem choulím do brečícího klubíčka. V takových chvílích zapomínám na osobní bitvy ostatních a zase v nich vidím jen změť nepodstatna, které mě nechápe. Tolik sobectví v jednom člověku! Zapomínám, že jsem tady já a síť jednotlivců, které nemůžu házet do jednoho pytle a hlavně, že každý má svůj stín a strach, něco co mu nedá spát. Nejsem v tomhle ohledu sněhová vločka a je špatné hledat svojí výjimečnost ve smutcích. Takhle se totiž život nežije, takhle se pomalu umírá.

Tak jsem na sebe práskla jedno ohavné tajemství. Dalšími informacemi už vás zahlcovat nebudu, nebojte. Na má další přiznáni si budete muset počkat do dalšího článku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama