Snovej, problémovej, literární

20. července 2017 v 0:47 | Tez
Odehrávalo se to na naší chalupě. Byla jsem nahá a měla jsem okolo domu běžet závod s Lisou Simpsonovou. Když jsem doběhla na zahradu, viděla jsem dědu a babičku střílet obří kudlanky, co nám seděli na plotu, za který se třpytila hladina rybníku. Problém byl, že za naším plotem je kopec, ale rybníku, matce Přírodě a fyzikálním zákonům to zřejmě nevadilo.

To je sen, který si pamatuju už několik let. Připadal mi tak absurdní, že jsem ho hned po probuzení řekla svému bratrovi, a tak si ho pamatuju dodnes. Momentálně ležím na posteli a mám strach z neznámého. Jsem nervózní. Zítra jdu řešit brigádu - směny, doktora, všechno. Snažím se být samostatná, ale nejradši bych se zabalila do deky a předstírala, že neexistuju. Vidíte, sedmnáct let to žije, ale nepoužitelné to je, až by z toho jeden plakal...

Ocitla jsem se v nějakém obchodu uprostřed nákupního centra. Všude byly sladkosti. Chodila jsem pořád dokola a nemohla si nic vybrat. Všechno mě lákalo, ale já byla bezmocná. Z neznámého důvodu se tam objevila Teri Blitzen, ale to bylo jedno, protože já si, narozdíl od ní, nemohla vybrat žádnou z těch dobrot. Brobudila jsem se a pořád cítila bezmoc. Podobný sen se mi čas od času opakuje, akorát jdu obvykle nakupovat do Tesca a nemůžu si vybrat z nabídky všemožných koblih. Stejná bezmoc, je to zvláštní.

Když jsme odjížděli z chalupy, vzali jsme ještě naši sousedku. V jejich paneláku řeší výtah, nemůžou se dohodnout, jestli ho chtějí, nebo ne. Já zase nemám vytrhaný obočí a z mých vlasů by se dal vyždímat rybník mastnoty. No jo, každý máme problémy... Víte, stejně jako minule, i tentokrát píšu trochu přiopilá. Skoro bych už mohla začít brát LSD a být jako Ginsberg. Ne, jen vtipkuju. Budu spíš jako Bukowski - deprese, žítí v chudobě. Budu dřít jako mezek ve fabrikách a všude se nechám vyhodit. Faktótum. Souložení a chlastání. A všichni budou číst moje autobiografické zpovědi... Ne, to taky nepůjde.

Seděla jsem s babičkou v jejím obýváku spolu s mamkou. Pily jsme čaj. Najednou se v kuchyni objevil medvěd. Na stolečku v obýváku ležel citrón a lžička, které jsem popadla a schovala se s nimi za jedno z křesel. Medvěd vešel do obýváků, nicméně mamka s babičkou byly naprosto klidné, zatímco já se třásla strachy za křeslem. Když byl medvěd dostatečně blízko, vyskočila jsem ze svho úkrytu a vymačkala citrón do lžičky. Samozřejmě, lepší nápad než pokusit se medvěda oslepit šťávou z citronu jsem mít nemohla. Lžičku jsem použila jako katapult. Minula jsem. Potom ten medvěd došel až ke mně a proměnil se v démonní asiatku, která mě chytila za obě ramena a nejspíš se mě chtěla vysát život. V tu chvíli jsem se probudila.

Víte, pokud chcete číst sprosťárny, hoďte Padesát odstínu šedi do koše a radši sáhněte po Bukowském. Asi nikdo mi neuvěří, že jeho knihy nečtu kvůli sexu, který se vnich objevuje neustále. Pořád přemýšlím o Bukowského charakteru. Byl to zvláštní, rozporuplný člověk. Pro takové já mám slabost. Stále si nedokážu vysvětlit ten neskutečný rozdíl mezi jeho prózou a poezií. Jsem prý ale chlípnice, tak mi tyhle plky moc nevěřte.

Byla jsem sama a osamělá, tak mi někdo dohodil bratra Bena Christovaa, který neexistuje. Sešli jsme se u jezera, seznámili se, ale skončilo to jako s mým milencem. Vyčetla jsem mu, že jsou všichni stejní a neustále se přeříkávala a oslovovala ho jménem svého milence. Potom jsem s tátou jela autem někam do neznáma. Řídil a já seděla na zadním sedadle. Dívala jsem se z okna, ale když jsem se pohledem vrátila k sedadlu řidiče, táta byl pryč. Snažila jsem se dosáhnout na volant, dostat se k řízení, jenže mi to nešlo. Jela jsem po dlouhé, rovné silnici, na jejímž konci byl kruhový objezd. Nevěděla jsem, co dělat a až po chvíli mě napadlo zatáhnout ruční brzdu. I tak jsem dál jela, jen trochu pomaleji. Na kruháči jsem zatáčela přenášením vlastní váhy. Málem jsem tam nabourala do dalších dvou aut, ale naštěstí se ten stroj konečně zastavil. Vylezla jsem z něj, stejně jako dva zbylí řidiči. Byli to starší páni. Začali s nějakým kázáním, ale já jim vysvětlila, že mi zmizel táta a musela jsem řídit sama. Rozesmáli se a řekli, že to je v pořádku. Všichni jsme znovu nasedli do svých aut a odjeli. Neměla jsem řidičák. Moje úvaha byla, že vypadám mladší, a tak kdyby mě viděli policajti, řeknou si, že mám řidičák čerstvě a nebudou mě chtít stresovat zastavením. Dojela jsem v pořadku domů. Pak jsem se objevila na nějaké luxusní party. Namísto toho, abych se bavila s lidmi, jsem se tam mazlila s kočkama.

Přestože zakladatelem volného verše je Whitman, pro mě volný verš začal existovat až objevením básní právě od Bukowského. Do té doby jsem dokázala číst jen pravidelné, uhlazené sloky, jamby, trocheje, daktyly. Volný verš jsem nedokázala docenit. Teď už bych ale snad zvládla i toho Hraběte, kterého tak obdivují rozervané duše z Tumblr. Když já mám pořád radši Krchovského a Gellnera s jejich krátkými verši. Omlouvám se, že moje duše není tak akorát rozervaná, aby zapadla do melancholického světa rádoby umělců z Tumblr. A teď se nápadně nenápadně navážím do lidí, které na té stránce sleduju. No, však i já jsem člověk, který si rád rýpne do ostatních.

Byla jsem uvězněná u babičky v bytě. V jednom pokoji mě tam zamknul nějaký psychopat. Naštěstí to byl pokoj s balkonem, přes který jsem vylezla ven. Noc, nikde nikdo. Rozběhla jsem se směrem k budově, kde sídlí policie, protože od babičky je to jen kousek. Doběhla jsem k té budově, vyběhla po schodech a zjistila, že tam probíhá čajový dýchánem. Snažila jsem se křičet a sdělit všem přítomným, co se děje, ale nemohla jsem. Nefungoval mi hlas, byla jsem němá. Dál si nic nepamatuju.

Podobné sny o uvěznění se mi zdají opakovaně. Obvykle ale končí tak, že utíkám před člověkem, který mě vězní, dochazejí mi síly, ohlížím se, on mě dohání a v tu chvíli se probudím. Ráda druhým sděluju, co se mi v noci zdálo. Všechny ty hlouposti si pak do detailů pamatuju. Obdivuju mozek za to, jaké absurdity ve spánku vymýšlí a ráda se opakovaně rozplývám nad faktem, že je to všechno jen odraz našeho podvědomí. A taky mám svým způsobem ráda noční můry.

Čekala jsem na nádraží. Šla jsem do budovy, ale lidé z ní začaly prchat. Někdo mi sdělil, že nádraží vybouchne a měla bych radší utéct. V panice jsem spolu s mnoha dalšími lezla přes koleje, když se za námi vznítilo nádraží. Vylezla jsem na vyvýšené místo. Po chvíli začali lidé vynášet z budovy mrtvoly. Pokládali je vedle mě a já viděla všechna ta seškvařená těla. Nejhorší byl pohled na matky, které v objetí chránily své děti.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 20. července 2017 v 1:05 | Reagovat

Zaujímavé sny. Keď som bola mladšia, zvykol sa mi snívať sen o tom ako ma naháňa nejaký psychopat. Vždy to bol ten istý panelák z reality. A vždy sme sa naháňali hore dole. On šiel výťahom a ja po schodoch. Som rada, že už takéto sny nemám.
Najbizarnejšie bolo, keď sa mi snívalo, že som nemecký ovčiak a hrozne som sa tešila z toho, že mám farebný kožuch 🐶🐕

2 Karanya Karanya | Web | 20. července 2017 v 11:53 | Reagovat

Taky bych si chtěla tak živě pamatovat sny, ty svoje si pamatuju jen z kraťoučkých útržků. A tak mě hrozně baví číst o cizích snech, když z těch mých si pamatuju tak tři sekundy :D
Ty nejabsurdnější sny jsou nejlepší.

3 Kačka Kačka | 24. července 2017 v 18:44 | Reagovat

Ach, jak moc dobře ti s nervozitou a strachem rozumím, až příliš..
A ty sny? Zajímavé a zvláštní, někdy si nechat vyložit sny by nebylo špatné..

4 nika nika | Web | 11. srpna 2017 v 19:37 | Reagovat

Přijde mi hrozně zajímavý, jak píšeš o těch snech. A teda celkově, jak píšeš, protože to se strašně dobře čte, ale to už bych se opakovala. Prostě jsi boží. Každopádně já si sny buď nepamatuju, anebo je to parádní blbost, kterou stejně po pár hodinách zapomenu.

Na Bukowského musím konečně mrknout, ale vždycky na to zapomenu, jsem hrozná. A asi jsi jdu zase přečíst Gellnera, protože je skvělej a učitel češtiny ze mě má radost, hah.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama