Zoufalství

8. července 2017 v 0:52 | Tez
Tak dlouho jsem nic nepsala. A teď jsem zoufalá, připadám si napůl šílená. Zbláznila jsem se. Občas mě to tak popadne. Zmatek. Připadám si jako blázen. A co jiného bych měla udělat, než napsat o tom článek? Pokud ho vydám, vím jistě, že zítra ráno ho budu chtít smazat.

Neumím se z toho vymotat. Točím se na místě. Mám z toho závratě a život mi jen tak utíká před očima. Nesnáším, když přede mnou mluví o jiných holkách, které se mu líbí. Rvala bych si z toho vlasy. Trochu jsem se ovínila a pak si s ním povídala v čajovně. Měla jsem pocit, že mu konečně rozumím. Ale tenhle pocit mám už delší chvíli. Zvenku slyším kvílení pneumatik, někdo moc prudce zabrzdil. Klakson. Kéž bych takhle rychle uměla zastavit ten svůj kolotoč. A bum, tú, jinej svět.

Je mi do pláče, když mi dojde, jak skvělý den se pokazil jen kvůli tomuhle pocitu. Jsem nesamostatná. Co se to se mnou stalo? Potřebuju lidi na to, abych zahnala smutek. Stejně se mě drží jako stín. Nemůžu mu utéct. A pak, když se slunce schová za mraky, jsme jedno. Vpijeme se do sebe a lidí netřeba, jsme samostatní. Jenže s mým stínem se žije nesnadno. Je moc náročný a trošku náladový, neví, co chce. Je mi zkrátka moc podobný a to nedělá dobrotu. A tak hledám lidi, abych mu utekla, jenže lidi, zdá se, utíkají přede mnou. Kde jste, když vás potřebuju? Jistě, jistě, až budete potřebovat vy mě, přiběhnu, protože to jsem celá já - pořád k někomu nebo od někoho utíkám.

A přece mě to děsí. Chvíli jsem si myslela, že je to jen pobláznění, láska na dva týdny. Haha. Čím déle se známe, tím ho mám raději. Pobláznění opadlo. A to mě děsí. Jestli teď celý srdce kopnu jeho směrem, bojím se, že zanedlouho ho nějaká jiná rozsápe. Pocitu vítězství odzvonilo. Nemá žádnou, což je na jednu stranu skvělé, jenže to znamená, že nemá ani mě.

Je to snůška keců, jako vždycky. Chci pryč. Do svý vysněný země, mezi vlky s modrýma světélkujícíma očima a sovy s bílýma jiskřičkama kolem křídel. Do pohádkový džungle, na ta obří skaliska, do údolí kříšťálů, které se lesknou tak, že vypadají jako zrcadla. Vidím se v nich nekonečněkrát, bez výčitek, bez smutku. Oči tady odpouštějí. Vidím duši namísto nevzhledného obličeje, který je na devče až moc ostrý, místo obřích kruhů pod očima, místo nechutně tvarovaného nosu, místo rosolovitých rukou a postavy, která vypadá, že se brzy zhroutí a která neumí ladně zkoordinovat pohyby. Jak mě může obdivovat? Jak se mu tohle může líbit? Jsem nechutná. V reálném světě jsem jen další ošklivý obličej, hříčka přírody, nevydařený pokus. Lže, vymýšlí si. Není to možný jinde než tady. Tady neboli mimo. Tady neboli jinde. Tady se plave s mořskými pannami a dveře vás teleportují tam, kde se chcete nacházet celým svým srdcem. Asi proto pokaždé končím v jeho náruči.

Neříkejte to mamce. Neříkejte jí, že jsem se do něj zbláznila, přeje si mít doma normální dítě.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 8. července 2017 v 1:09 | Reagovat

Každý z nás ten pocit už zažil. Všetci majú ten svoj tieň, ktorý ich po nociach máta. Chce to len čas. Aby sa voda upokojila a prach sa usadil na zem.
veľa šťastia

2 Ooomarie Ooomarie | Web | 10. července 2017 v 13:55 | Reagovat

Hrozně ráda čtu tvoje články, ale nikdy moc nevím, jak je okomentovat, protože oproti mně píšeš tak hrozně dobře, že si na to netroufám :D Ale neboj, tenhle pocit známe asi všichni, nedávno jsem si prošla tím samým, myslela jsem, že to je pobláznění na chvilku a pak odejde, ale drželo se mě to asi tři měsíce ještě po tom, co to mezi náma skončilo, protože jsem nikdy neměla pocit, že to skončilo úplně. Nějak to překonáš a budeš zase šťastná ♥

3 nika nika | Web | 10. července 2017 v 16:58 | Reagovat

Ach, jak já ti strašně moc rozumím. Všechno je tak zvláštní a tak nový. Mám pocit, že jediný, co dokážu cítit, je smutek. Je všude, nekonečnej, obrovskej. A strach.
Vykašli se na to, jdi ven, projdi se, nasaj letní atmosféru, pokecej s kamarádkou. Kluci jsou idioti, nestojí nám za to. Fakt ne.

4 . . | Web | 14. července 2017 v 18:51 | Reagovat

Ty brobrečený noci kvůli němu, můj svět v zoufalství. Vím asi naprosto o čem mluvíš.

5 Karanya Karanya | Web | 19. července 2017 v 20:49 | Reagovat

Není nic špatného na tom, že potřebuješ lidi na zahnání smutku. Hodně štěstí s nelehkou situací.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama