Opice samotářka

25. srpna 2017 v 11:45 | Tez
Asi jsem stavěná jen na to, abych se schovávala v knížkách, kresbách a mezi řádky svých zápisků. Lidi by se na mě měli jenom dívat, dokud nebudu schopná samu sebe zvládnout. Trochu se postrádám, když se rozdávám jiným.

Staré problémy, křivdy, posměšky - táhnu je za sebou jako neviditelnou vlečku. Přes spoustu věcí jsem se pořád nepřenesla, a tak je s sebou všude nosím a tahám a trochu mě to zmáhá. Tílko jako ekvivalent noční můry, na sobě neustále jen trička s dlouhým rukávem a kalhoty až po paty. "Jsi chlupatá jako opice!" "Přežvykuješ jako kráva!" Holku, která mi většinu takových věcí říkala, jsem nedávno potkala v práci. Smála se na mě jako měsíček na hnoji. Třeba je teď jiná. Možná je hodnější. Já ji tak ale vnímat nedokážu. "Vypadáš jako kluk!" "Máš tlustý obočí, fuj!" Včera se mi všechny dávné posměšky znovu zaryly do hlavy. Už si samu sebe nedokážu představit, jak před někým stojím ve spodním prádle. I oblečená se cítím, jako by na mě desítky kritických očí upíraly pohledy a hodnotily každý centimetr mého těla od hlavy až k patě. "Kdes nechala hrudník? Jsi rovnější než žehlicí prkno!" Holka, co mi na chodbách ve škole podrážela nohy, už odmaturovala. Učila ji moje mamka, z matiky jí u maturity dala jedničku a dívka byla spokojená. Ke konci školy jsem s ní prohodila pár slov, zdála se mi milejší. Podrážení nohou zvládám asi líp než tucty nehezkých poznámek o svém vzhledu.

Už bych se přes to měla přenést, nechat to za sebou. Měla bych spíš číst a kreslit, protože to teď vůbec nedělám a ztrácím tím kousky sebe. Jak trávím volný čas? Hlavně spím a když nespím, tak čekám až přijde někdo, s kým strávím dvě tři hodiny, než zase uteče pryč. Neumím mít nikoho správně ráda, protože se až moc upínám. Jsem jako klíště, přisaju se a nepustím. Najít zlatou střední cestu? Pro mě téměř nemožné. Neskutečně ráda bych někoho měla ráda, aby to bylo tak akorát. Třeba se to časem naučím, ale teď chci být sama a najít to, co jsem jako klíště přisáté na člověku poztrácela.

Půjdu se teď vysprchovat a budu předstírat, že když si oholím nohy a vytrhám obočí, lidi nebudou mít důvod se mi smát. Oni si ale vždycky něco najdou, protože se to se mnou asi veze a snižování sebevědomí ostatním je děsná zábava, no ne? Hahaha. A pozor na mě, mám vousy úplně všude, tak si mě nespleťte s nějakým chlupatým živočichem. Třeba s opicí, té jsem prý podobná.

P.S. Už se mi zase zdál sen s medvědem. Pronásledoval mě, ale dokázala jsem ho odehnat pouhým ukazováním rukama. Poslouchal mě a já tyhle sny stále nechápu.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 25. srpna 2017 v 12:04 | Reagovat

Je to len obdobie, ktoré pominie. Rany sa zahoja, veci sa utrasú. Chce to len čas. Viem, neustále opakované klišé ale je to tak.
Nič netrvá večne a aj toto sa zmení. Zmení sa miesto a čas, bude sa to zdať ako vzdialený sen.
Vyšumí to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama