Podzimní prázdno

28. října 2017 v 23:56 | Tez
Podzimní prázdniny začaly rozpačitě. Ve čtvrtek jsem se vzbudila ve čtyři ráno, ne úplně chtěně. Samozřejmě, moje tělo mělo možnost usnout a spát třeba do oběda, a tak toho, samozřejmě, nevyužilo. Pár hodin jsem ještě polehávala a snažila se usnout, ale marně. Chvíli jsem koukala na ranní pohádky, které nestály za nic, a v devět se šla vysprchovat. Během sprchování se jsem náš sprchový kout shledala špinavým, a tak jsem ho umyla, stejně jako umyvadla a vanu. Pak jsem vyleštila zrcadla, vyluxovala, utřela prach a poklidila. A protože nikdo nebyl doma, měla jsem v plánu strávit odpoledne a noc u nás se svým ne-tak-úplně-milencem. Dokonce jsem vařila (jako správná žena), pila víno a kouřila (jako správná zkažená dospívající) a dělala bubliny z bublifuku (jako správné dítě). Všechno to bylo skvělý, skoro dokonalý. Večer jsem měla pocit, že jsem první volný den využila na sto procent a věřte, takové pocity moc často nemívám.

V pátek už to pak po odchodu mého ne-tak-úplně-milence šlo z kopce. Skoro celý den jsem prospala, anebo nebyla schopná cokoliv dělat, protože se mi chtělo spát. 'Nevadí, mám ještě dva dny,´ byla myšlenka, kterou jsem samu sebe chlácholila, než jsem v jedenáct s hlavou plnou výčitek usnula.

Sobota, zatím největší zlo těhle prázdnin. Od rána jsem neudělala absolutně nic užitečného. Brodila jsem se ve své neschopnosti a lenosti, dokud jsem nezačala hledat reportáže ze svých tanečních, potom se pomalu nepřesunula na fotky z nich a neskončila pod peřinou v záchvatu pláče, znechucená sama sebou. Zase brečím kvůli tomu, jak vypadám, nebo spíš kvůli tomu, jak samu sebe vnímám. Jasně, přejde to, jenže stejně jako to přejde, tak to i znovu přijde, protože tohle je asi jeden z těch kolotočů, ze kterých neumím vyskočit.

Měla jsem se učit, chtěla jsem se učit, ale ležela jsem v posteli a čas běžel jako splašený a jediné, co jsem zvládla, bylo vyndat si biologická skripta ze skříně. Pak jsem brečela a propadala panice. Ne kvůli těm skriptům, i když by se to možná vysvětlovalo snadněji než to, proč brečím nad fotkami z tanečních. Nezáleží na nich. Nezáleží na tom, co vidíme, ale sakra, záleží na tom, jak sami sebe vnímáme a jak máme sami sebe rádi. A já se nemám ráda. Taková ta ošklivá, zakomplexovaná, skoro osmnáctiletá holka, které byste tiply nanejvýš čtrnáct let, a jíž sebevědomí se pohybuje někde okolo bodu mrazu, to jsem prosím pěkně já. A už jsem z toho všeho a vlastně jednoho velkého nic unavená. Dopiju zbytek vína, půjdu spát a budu doufat, že se zítra budu cítit líp.

(Můžete mě sledovat na instagramu, nebo tumblr, protože jsem tak rozhodně aktivnější než na blogu.)
 


Komentáře

1 nika nika | Web | 3. listopadu 2017 v 12:00 | Reagovat

Ach, ty kolotoče. V mém momentálním stavu by mi tvůj první den prázdnin zabral tak čtvery podzimní prázdniny, neboť jediné, co jsem schopna zvládat je chodit, jíst, spát a automaticky odpovídat na otázky. Je to tím počasím nebo snad tím, že je všechno prostě jednoduše v prdeli?
Ráda bych ti něco poradila, ale s těmi kolotoči mám sama poněkud problém. Mám pocit, že z nich prostě nejde vyskočit. Je to pořád dokola. Ale jednou se to povede, uvidíš. A možná to bude mnohem dřív, než si myslíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama